Z ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména ve vztahu k problematice odposlechu telefonních hovorů, zřetelně vyplývá, že ochrana práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod se vztahuje nejen k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání a v případě mobilní telefonie i údajům o základových stanicích zajišťujících hovor. K tomu již v roce 2001 Ústavní soud řekl v jiném případu toto:

Soukromí každého člověka je hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor. (…) tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu.

Ústavní soud má jednoduše za to, že i z informací o tom, které číslo, kdy, jak dlouho, kam volá, se dá sestavit profil uživatele takového čísla a zásah do soukromí deklarovaný zrušenou částí zákona a jeho vyhláškou považuje za nepřijatelný a protiústavní. Zmiňuje to už v sedmém odstavci své zprávy (citujeme pouze část):

Povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje v takovém rozsahu má prakticky za následek vyloučení existence nekontrolované a nemonitorované telekomunikace, což je nutno považovat za obzvlášť intenzivní zásah do soukromí všech osob užívajících telekomunikační prostředky (telefonie, užívání služeb internetu), které se v současnosti již nevyužívají pouze ke komunikaci mezi lidmi, ale zasahují široké spektrum každodenních činností (nakupování, bankovní operace, vzdělávání, medicína aj.). Z uchovávaných údajů tak lze dovodit celou řadu dalších (v řadě případů velmi citlivých) údajů a informací o dané osobě a jejím soukromí. V řadě případů lze z identity adresáta telefonátu nebo e-mailu odhalit citlivý údaj o odesílateli (např. pokud je adresátem lékař-specialista), podobně lze z navštívených internetových stránek zjišťovat informace o názorovém smýšlení, zdravotním stavu nebo sexuální orientaci dané osoby. Velké množství informací lze získat rovněž z lokalizačních údajů o pohybu mobilního telefonu (respektive jeho držitele), zvláště v kombinaci s lokalizačními údaji o pohybu dalších mobilních telefonů (údaj o tom, kdo se kde a kdy s kým setkal apod.). Na základě uchovávaných údajů tak lze sestavit komunikační a pohybový profil jednotlivce, z kterého lze získat nejen údaje o jeho minulých aktivitách, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti i správně předvídat jeho aktivity v budoucnosti, což rovněž představuje významný zásah do práva na ochranu soukromí a korespondence jednotlivců.

Ústavní soud zároveň vyjádřil pochybnost o schopnosti dotčených právnických osob povinných data uchovávat zajistit dostatečné zabezpečení takto nasbíraných dat. Hovoří o tom v 51. odstavci zprávy:

Ústavní soud za dostatečně jasné, podrobné a adekvátní záruky v žádném případě nepovažuje pouhé zakotvení povinnosti uložené právnickým nebo fyzickým osobám zajistit, „aby s vymezenými uchovávanými údaji nebyl uchováván i obsah zpráv“ (§ 97 odst. 3 věta čtvrtá), resp. povinnosti je „po uplynutí doby zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu nebo tento zákon nestanoví jinak (§ 90)“ (§ 97 odst. 3 věta šestá). (…) U žádné z uvedených povinností nejsou nijak detailněji popsána pravidla a konkrétní postupy jejich plnění, nejsou striktně vymezeny požadavky na zabezpečení uchovávaných údajů, není dostatečně seznatelné, jak je s uvedenými údaji nakládáno, ať už samotnými právnickými nebo fyzickými osobami, které provozní a lokalizační údaje uchovávají, anebo po jejich vyžádání oprávněnými orgány veřejné moci, stejně jako není konkrétně stanoven způsob jejich likvidace. Rovněž není nijak definována odpovědnost a případné sankce za nesplnění takových povinností, včetně absence zakotvení možnosti dotčených jednotlivců, domáhat se efektivní ochrany proti případnému zneužití, svévoli či nesplnění stanovených povinností.

V závěru své zprávy nad rámec rozhodnutí (pouze) doporučil Ústavní soud zákonodárcům také změnit § 88a trestního řádu (zákona 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním), neboť se mu jeví v souvislosti se zrušením výše zmíněných částí zákona o elektronických komunikacích také protiústavním. Píše to v odst. 54:

Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že uvedené nedostatky, které jej vedly k derogaci napadené právní úpravy, nejsou respektovány ani zvláštními právními předpisy, s nimiž napadené ust. § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích nepřímo počítá. Zejména pak citované ust. § 88a tr. řádu upravující podmínky použití uchovávaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu pro účely trestního řízení dle názoru Ústavního soudu výše předestřené ústavněprávní limity a požadavky zdaleka nerespektuje a z toho důvodu se Ústavnímu soudu jeví rovněž protiústavním. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že navrhovateli nebylo v návrhu napadeno, Ústavní soud považuje za nezbytné apelovat na zákonodárce, aby v důsledku derogace napadené právní úpravy zvážil i změnu cit. ust. § 88a tr. řádu tak, aby se stalo ústavně konformním.

Citujeme onen § 81a tr. řádu, odst. 1:

(1) Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn.

(2) Příkazu podle odstavce 1 není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.

Závěrečnou kapitolu věnujme v úvodu zmíněným pochybnostem ÚS o oprávnění poskytovatelů uchovávat údaje nad rámec stanovených zákony a jejich zpracování za účelem vymáhání pohledávek, rozvoje obchodní činnosti a marketingu. Citujeme odst. 57 zprávy:

V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit pochybnosti i nad tím, zda je vůbec žádoucí, aby soukromé osoby (poskytovatelé služeb v oblasti internetu a telefonní a mobilní komunikace, zejm. mobilní operátoři a obchodní společnosti zajišťující připojení k internetu), byly nadány oprávněním uchovávat veškeré údaje o jimi poskytované komunikaci, i o zákaznících, jimž jsou jejich služby poskytovány (tzn. údaje jdoucí i nad rozsah údajů, jež jsou dle napadené právní úpravy povinny uchovávat), a volně s nimi za účelem vymáhání pohledávek, rozvoje obchodní činnosti a marketingu disponovaly. Tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví jako nežádoucí zejména z toho důvodu, že v zákoně o elektronických komunikacích ani v jiných právních předpisech není toto oprávnění a jeho účel blíže a podrobněji regulován, nejsou striktně vymezena práva a povinnosti, rozsah uchovávaných údajů, doba a způsob uchovávání, stejně jako nejsou blíže konkretizovány požadavky na jejich zabezpečení a kontrolní mechanismy.

Ústavnímu soudu se nelíbí, že operátoři a poskytovatelé připojení k internetu uchovávají a zpracovávají další data o jimi poskytované komunikaci. Sem by šel při troše dobré vůle zařadit i zásah do komunikace zajišťující blokování přístupu na některé stránky, zde máme na mysli nepřístupný seznam „zakázaných stránek“ od britské Internet Watch Foundation, jejímž cílem je jen předstírat, že dětská pornografie na internetu není (což samo o sobě žádné dítě před zneužitím neochraňuje). Tento seznam již používají všichni tři velcí operátoři (Telefónica O2, T-Mobile i Vodafone), a to právě proto, že jsou „velcí“. Mluvčí Telefónicy O2 konkrétně ke zrušení výše zmíněných protiústavních částí zákona mimo jiné uvedl: „…společnost ušetří finanční prostředky, čas, ale i místo na svém datovém poli“. Je tedy jasné, že další náklady navíc vznikají i v souvislosti s blokováním přístupu na základě listu IWF. Ze zdroje, který si nepřál být jmenován a který má blízko ke zpracování tohoto listu, máme informaci, že stejně jako nyní zrušené „šmírování uživatelů“ je blokování nařízeno kýmsi shora (cenzuru internetu tedy neprovádí operátoři z vlastní vůle). Po malých operátorech, kteří se s IWF listem doposud vypořádávali přinejhorším stisknutím Shift+Del, zatím „mocná síla shora“ nejde, protože jsou pro ni svým podílem zanedbatelní.

Vyjádření Ústavního soudu tak otevírá možnost zarazit cenzuru internetu (ostatně příslušné orgány by se měly starat nikoli o to, aby se stránky nedostaly před oči uživatelů, ale o to, aby byli potrestáni konkrétní pachatelé konkrétní trestné činnosti – cenzura informací souvisejících s trestnou činností tuto trestnou činnost neeliminuje).

Vřele doporučujeme zhlédnout záznam pořadu České televize Hyde Park ze 31.3.2011, kde k tomuto tématu velice hezky hovořil soudní znalec Vladimír Smejkal. Za všechny citujme tyto věty: „…a já bohužel mám pocit, že zejména tedy od toho 11. září ve Spojených státech tady vládne celosvětová hysterie okolo bezpečnosti. Já se domnívám, že pokud je na živu příslovečný Usáma, tak musí řvát smíchem, když vidí, co všechno jsme si na sebe vymysleli, když vidí ty neskutečné scény, co se odehrávají třeba právě speciálně na těch letištích, a osobně si říkám, že možná by se mělo už jako z té jedné extrémní výchylky to začít vracet do nějakého normálu.“