První procesory s přídavkem FX v názvu uvedla firma AMD 23. září roku 2003. Šlo o model Athlon 64 FX-51 a jeho cílová skupina zákazníků byli ti největší nadšenci, kteří chtěli mít na danou dobu to nejrychlejší, co bylo na trhu k mání. A tradičně to bylo za prémiovou cenu. Intel tehdy prožíval nemastné neslané období své existence, tedy pokud jde o výkon svých procesorů, na trh dodával Pentia 4 postavená na ne příliš oslňující a pěkně topící mikroarchitektuře Netburst a AMD měla tenkrát procesory všeobecně výkonnější a méně topící, i když žádní vyložení „ledňáčkové“ to taky nebyli.

Specialitou procesorů FX byla (je) skutečnost, že měly odemčený násobič, takže šly jednodušeji taktovat, nemuselo se hýbat s taktem sběrnice. Později, když AMD neuváděla FX procesory, protože by stejně nebyly tím nejrychlejším, označovala odemčené procesory přídavkem „Black Edition“, což trvá dodnes.

 
AMD Athlon 64 FX-51 pro socket 940

Přečtěte si také
	Athlon 64 3200+, FX-51 a naše zkušenosti s 64bitovými Windows XP (24. září 2003)

Athlon 64 FX-51 byl procesor určený do socketu 940. To byla až do jeho uvedení doména výhradně procesorů serverových s označením Opteron, které AMD používá dodnes (stejně jako Intel už dlouhá léta používá označení Xeon). Athlon 64 FX-51 tak vlastně nebyl nic jiného než přeznačený Opteron, což mělo především tu nevýhodu, že vyžadoval jiný a podstatně dražší typ pamětí. Model FX-51 běhal na 2,2 GHz, měl 1 MB L2 cache a TDP 89 W. A samozřejmě šlo o jednojádrový procesor. Pro srovnání: dnes má AMD v nabídce pro desktopy nejpomalejší jednojádro Sempron 140 na 2,7 GHz s taktéž 1 MB L2 cache (proč má pořád AMD v ceníku uvedeno 512 kB? ;-), který stojí v průměru kolem sedmi stovek.

AMD o půl roku později přišla s modelem FX-53, ten běhal na 2,4 GHz, ostatní parametry byly stejné. I on pasoval do opteronového socketu 940, což z něj dělalo všeobecně ne příliš atraktivní model. A tak AMD o čtvrt roku později uvedla Athlon 64 FX-53 i do socketu 939, který byl sice také spíše záležitostí high-endové platformy (mainstreamem byl tenkrát socket 754, který se od 939 lišil prakticky jen tím, že procesory měly jen jeden paměťový kanál, zatímco vyšší platformy včetně Opteronů měly dva).

Athlony 64 FX byly jednojádrové až do modelu FX-57, což byl nejrychleji taktovaný Athlon 64 FX a běhal na 2,8 GHz. Pak přišel první dvoujádrový Athlon 64 FX, byl to model FX-60 a běhal na 2,6 GHz. Ten byl ještě později následován modelem FX-62, to už ale měl Intel na trhu solidní konkurenci v podobě Core 2 Duo, která válcovala procesory AMD, FX nevyjímaje, jak výkonem, tak krásnou spotřebou. Od té doby až do současnosti je nadále králem výkonu Intel.

AMD Athlon 64 FX-60

Přečtěte si také
	AMD uvádí Athlon 64 FX-60 (recenze, 10. ledna 2006)

AMD ukončila éru procesorů Athlon 64 FX uvedením trojice modelů FX-70, FX-72 a FX-74 určených do platformy Quad FX. Byl to vlastně jediný možný způsob, jak se pokusit o trumfnutí výkonu procesorů Intel, zároveň to bylo poprvé v historii značky FX, co byly uvedeny hned tři modely a nikoli „jen ten nejrychlejší“. Balení procesorů řady FX-70 obsahovalo za danou cenu (599, 799 a 999 dolarů) vždy dva procesory (uživatel si tak kupoval čtyři jádra), nejrychlejší sada (FX-74) běhala na rovných 3 GHz. Specialitou platformy Quad FX byla skutečnost, že procesory pasovaly opět do „opteronového“ socketu, tentokrát už socketu F, ale protože platforma snesla tradiční paměti, nazýval se v tomto případě socket L1FX.

Platforma AMD Quad FX se čtyřmi grafikami Nvidia

Tím skončila éra procesorů AMD Athlon 64 FX, jejichž značení AMD později zjednodušila na pouhé „Athlon FX“ (s ohledem na fakt, že číslo 64 značící 64bitové rozšíření již pozbylo smyslu, neboť se 64bitovým rozšířením už je vyráběna drtivá většina procesorů).