Před měsícem přinesl web RedGamingTech exkluzivní informaci o tzv. Infinity Cache. Mělo jít o cache v rámci GPU Navi 21, která by umožnila jádru vybavenému kombinace 256bit sběrnice a GDDR6 pamětí (což je už u současné generace mainstreamová konfigurace) dosáhnout high-endového výkonu. S touto zprávou nebylo snadné naložit. Na jednu stranu ji přinesl zdroj, který měl v minulosti dobré informace o hardwaru AMD (oproti mnoha jiným webům / YouTube kanálům, které zveřejní deset tipů a když jeden náhodou vyjde, pochválí se ve stylu „My jsme vám to říkali!“). Na stranu druhou byla tato informace natolik neuvěřitelná, že ji zkrátka nebylo možné nekriticky přijmout.

Problém je ve dvou rovinách. Pamětníci si vybaví dobu, kdy se u každé generace GPU spekulovalo o velké cache eDRAM / EDRAM / (e)SRAM a podobně, která měla zázračně zvýšit výkon. Nikdy to nevyšlo, s výjimkou GPU pro Xbox 360. Druhá rovina se dá ilustrovat otázkou: Opravdu je levnější (méně náročné na křemík) integrovat do jádra takto velkou cache, než rozšířit sběrnici na 384bit nebo 512bit? Řada znalých lidí tak informaci považovala za blábol a nevěnovala mu pozornost. Jenže nyní si AMD skutečně registrovala obchodní známku Infinity Cache:

Přestože je „Infinity Cache“ bezpochyby registrovanou obchodní známkou AMD, objevily se tři názorové linie. Jedna to považuje za potvrzení zpráv od RedGamingTech. Druhá poukazuje na fakt, že registrace je poměrně čerstvá a kloní se k názoru, že jde o vtípek ze strany AMD (nicméně postrádá vysvětlení, proč by AMD měla vydávat peníze za registraci obchodní známky pro něco neexistujícího) a třetí akceptuje myšlenku, že GPU Navi 21 skutečně nějakou cache přinese, ale ta se měla jmenovat jinak a spekulované označení Infinity Cache se AMD zalíbilo natolik, že mu dala přednost. Přestože ani takovou možnost nelze vyloučit, jeden zádrhel tu je - informace o 128MB cache a jejím označení Infinity Cache pocházejí z jednoho zdroje, takže se nezdá být pravděpodobné, že by jedna polovina byla pravdivá a druhá smyšlená.

Dostáváme se tedy do fáze, kdy je načase začít vážně koketovat (je-li to v principu vůbec možné) s myšlenkou, že Infinity Cache je reálný prvek architektury RDNA2, byť možná volitelný a přítomný jen v některých produktech. Tím se vracíme k otázce, jakou výhodu by takové řešení mělo přinést oproti širší (384- nebo 512bit sběrnici). Odpovědi kupodivu dávají docela smysl s ohledem na to, v jaké situaci AMD je, respektive v jaké situaci byla, když architektura vznikala. Grafickou divizi trápily dva problémy. Jedním byla spotřeba grafických čipů a druhým situace s grafickými pamětmi.

První (spotřeba) je prostá. Čipy měly vysoké energetické nároky a jakékoli řešení, které umožňuje určitým způsobem snížit spotřebu, je žádoucí. Eliminace přenosů mezi GPU a pamětmi umožňuje snížit energetické nároky a cache, která tuto eliminaci zajistí, tak může mít pozitivní vliv na poměr spotřeba / výkon.

Druhé hledisko souvisí se zvyšujícími-se nároky na paměťové přenosy. Když to vezmeme historicky, ještě samotná ATi (a následně i grafická divize AMD) řešila tuto situaci dvěma způsoby. Postupy na snižování objemů datových přenosů a implementací řešení pro zvýšení datové propustnosti. Na přelomu tisíciletí, kdy bylo obvyklé, že výrobci grafických čipů rozšiřovali sběrnice (32bit->64bit->128bit) a implementovali rychlejší paměti (všechno možné->SDR->DDR) stavěla ATi naopak na implementaci technologií, které snižovaly objemy datových přenosů (Hyper Z) a naopak když konkurence potenciál DDR a 128bit sběrnice vyčerpala a začala hledat řešení pro snižovaní objemů datových přenosů, sáhla ATi po 256bit sběrnici, čímž zdvojnásobila potenciál. Následně byla iniciativní ve spolupráci s výrobci pamětí a především GDDR3 nebo GDDR5 byly ovocem, které jí přineslo jistý náskok. Tento krok se pokusila zopakovat s HBM, což však z několika důvodů ne zcela vyšlo tak, jak očekávala. V té době naopak Nvidia sázela na technologie eliminující datové přenosy (architekturu posouvala směrem, aby byly snižovány jak přesuny dat na úrovni čipu, tak mezi čipem a pamětmi, k čemuž pomáhala tile-based rasterizace, delta-komprese a další prvky). Zde se vedlo lépe Nvidii. Ta následně upravila strategii a vsadila na spolupráci s Micronem, jehož GDDR5X a GDDR6X asi není potřeba představovat.

Pro AMD to ale byla lekce, ze které si odnesla ponaučení, že závislost na externích dodavatelích rychlých pamětí může být riziková. HBM byly připravené později (než se plánovalo) a jejich cena neklesala (jak se očekávalo). Po krizi, která proředila výrobce pamětí, zbylo jen několik velkých firem, které nic netlačilo k tomu, aby zlevňovali a naopak byly motivované držet ceny nahoře a chápat HBM jako luxusní produkt s vysokými maržemi.

Řešení postavené na velké cache by tak bylo krokem omezujícím závislost na stavu a rozmarech výrobců pamětí, eliminujícím rizika plynoucí z dostupnosti rychlejších pamětí.