Primární strana

Použitý usměrňovací můstek je GBU406, 4 A při 800 V, napěťový úbytek 1 V. Cívka PFC je poměrně zajímavá, namísto obvyklého toroidu je zde použito vnější jádro, uzavírající vinutí uvnitř. Teoreticky to bude méně vyzařovat do okolí a nejspíš bude zvládat větší zátěž než obdobně velký toroid. Spínací část obstarává tranzistor GPT13N50DG, o kterém jsem nic nenašel, pokud to ovšem je čínská kopie 13N50, tak bude mít kolem 13 A kontinuálně/52 A pulzně na 500 V (při 25 °C) s odporem v sepnutém stavu (R_DS(ON)) kolem 0,4 Ω. Dioda pak je PFCD86G, opět nějaká lokální Čína, snad to bude aspoň trochu kvalitní. O řízení PFC se stará CM03X „Green PFC“ kontrolér v DIP-8 provedení, o kterém jsem zjistil tak akorát toto označení, a že je použit v nějakých dalších zdrojích, ale to je tak vše.

Před kondenzátorem je ještě termistor, samotný kondenzátor je AiSHi(t), 180 uF na 400 V při 85 °C; určení pro nižší teploty běžně tolik nevadí u těchto větších kusů, zde ale může být dost zatěžován a tudíž se může víc zahřívat. Každopádně je to čínský šmejd, ačkoli na vstupu to obvykle tolik nevadí. Otázka je, co mu bude dělat trvalé nabíjení v podstatě na maximum kolem 400 V, obvykle se dává 450V pro jistou rezervu.

Spínání pro transformátor obstarává dvojice DPT10N50G, opět bůh ví od koho, nejspíš obdoba 10N50 (10 A trvale/40 A pulzně při 500 V, R_DS(ON) přes půl ohmu). O řízení se stará CM6805G, který má být ideálně kombinován s CM6806 pro řízení PFC, zde tedy nahrazeného CM03X. Pokud bude tato kombinace fungovat stejně, nabízí pokročilé řízení, méně zatěžující kondenzátor i výkonový křemík, proto zde CWT mohl zvolit levnější součástky a výsledky snad stále budou jakž-takž rozumné. Je vidět, že bylo potřeba „katovat kosty“, ale zároveň se CWT pokoušel udržet jakousi úroveň odpovídající stavu současné generace lepších zdrojů. Chladiče celkem odpovídají danému výkonu a účinnosti, ačkoli alespoň otevření těch prořezaných částí a jejich vystavení proudu vzduchu by chlazení mohlo pomoci. Otázkou však je, zda by použití lepších výkonových prvků namísto fajnovek na vybíjení kondenzátorů nevyšlo cenově stejně a účinnost celkově nezlepšilo mnohem víc.

Pro obvod +5 V SB je použit čip TNY177PN, což je tradičně PWM s integrovaným tranzistorem, zvládající dlouhodobě výstupní výkon o hodnotě až 13 W, což koresponduje se specifikovanými 2,5 A na této větvi.  Kolem dokola je ovšem v těsné blízkosti umístěno dost malých kondenzátorů JunFu, tudíž pokud bude větev více zatěžována a čip se bude zahřívat, je slušná šance, že je upeče.

Sekundární strana

Na výstupu máme vinutí pro +5 V, +12 V a -12 V, větev +3,3 V vzniká starou dobrou metodou magnetického zesilovače (magnetic amplifier, magamp) z +5 V, bude tedy svázána s ní, uvidíme, co to řekne na specifickou zátěž některé z nich. Po stránce usměrňovačů zde máme dva šotky STPS20L60CT (20 A trvale/220 A pulzně na 60 V, napěťový úbytek maximálně 0,74 V při 25 °C a 20 A) pro větev +12 V a jeden STPS30L45CT (30 A trvale/220 A pulzně na 45 V, úbytek 0,74 V při 25 °C a 30 A) pro větev +5 V. Pro +3,3 V je zde něco, co se po doplnění asi poloviny písmen jeví jako MBRF2045CTG (20 A trvale/150 A špičkově na 45 V, úbytek 0,84 V při 25 °C a 20 A) od On Semiconductor.

Použitá dioda pro +5 V SB je dost masivní, kolem sebe má dost prostoru pro chlazení a žádné komponenty, které by mohla usmažit, což je chvályhodné. Kondenzátory jsou  ovšem utrpení, kombinace C(r)apXonů a AiSHi(t)ů, konkrétně 2× 2200 uF pro +12 V, 2200 a 1000 uF pro +5 V, totéž pro +3,3 V a +5 V SB. Nakonec zbývá 1000 uF pro -12 V. Každopádně body dolů za tento šmejd, použití větší kapacity na +5 V SB je sice hezké, ale jen to oddálí jejich vyblití a smrt zdroje.

Sledování výstupu má na starost čip Sitronix ST9S429, což se zdá být přeznačený Unisonic Technologies S3515. Nabízí kontrolu podpětí, přepětí a přetížení všech tří kladných větví. Větev -12 V se zdá být zapojena na zpětnou vazbu +3,3 V (po stránce napětí) a +12 V (po stránce proudu).

Kvalita provedení

Výtky z hlediska součástek jsou vždy uvedeny přímo v předcházejících oddílech, zde se podíváme přímo na samotnou desku. Ta je na první pohled z levnějšího materiálu, připomíná mi to jakýsi lisovaný papundekl, po stranách navíc po vystřižení/vyřezání z většího bloku jen hrubě opracovaný. Jak jsou lajdácky napájené součástky na vidlici síťového napětí, tak jsou lajdácky zkrácené eletrody přímo součástek v desce, v některých případech pak zahnuté až nebezpečně blízko jiným. Nalezl jsem několik kuliček pájky, naštěstí dost mikroskopických. Na druhou stranu špatně zastřižený kus vodiče přivádějícího síťové napětí, do kterého stačilo drbnout a upadl, opravdu není pěkný. Stejně jako větší množství spojů, které nebyly propájeny úplně dobře a uvízlo na nich zbytečné množství pájky, tvořící kuličku.

Pochvalu naopak zaslouží zesílení vodivých cest, ve většině případů je vrstva pájky nanesena tak, že kopíruje směr cesty a proud tak může procházet bez překážek v podobě po úsecích se vyskytující tenčí cesty. Naopak na sekundární části na většině cest, kudy tečou větší výkony, jsou dokonce naneseny jak pruhy pájky, tak vpájeny skupiny za sebou skládaných drátových spojek od začátku do konce, přičemž na obou koncích spojek je opět vždy více pájky, tudíž odpor těchto cest zde je stlačen na naprosté minimum.

Z hlediska oddělení primární a sekundární strany je to práce dobrá. Úspory jsou zde ovšem vidět, tudíž fajnovky v podobě výbojových hrotů pro velmi vysoké napěťové špičky anebo vrtání otvorů mezi primární a sekundární stranu zde nenalezneme. Také „fixační sračky“ je ve zdroji naprosté minimum, což je rozhodně dobře pro toho, kdo bude za pár let kondenzátory měnit.