Hlavní sdělení studie je toto: podobně jako pevné disky (více viz studie Googlu z roku 2007), mají i SSD, potažmo NAND flash čipy, tendenci selhávat buď brzy, nebo vůbec (alias: hodně, hodně pozdě). Zkrátka pokud SSD selže, stane se to poměrně brzy od jeho zprovoznění.

Za tímto raným obdobím, kdy - dovolte mi parafrázovat - může nastat „syndrom náhlého úmrtí SSD“, následuje dlouhé období poklidného provozu. Opět jej můžeme přirovnat k tomu, když je hvězda, podobně jako nyní naše Slunce, hlavní posloupnosti. SSD pak v drtivé většině případů funguje až do chvíle, kdy flashovým čipům skutečně dojde jejich životnost až na samotný konec.

Zajímavé je, že procentuální míra selhání paměťových buněk ve flashových čipech se s kapacitou SSD neliší. To znamená, že menší SSD nesoucí méně flashových čipů, resp. méně paměťových buněk, mají tuto počáteční rizikovou dobu rychleji za sebou.

A do třetice klíčová informace, kterou se řidte při provozu svých SSD: s rostoucí teplotou roste selhávání flash čipů. Tedy na čím menší teplotě je SSD provozováno, případně čím výrazněji kompenzují potenciální přehřívání NAND flash čipů throttlovací mechanismy SSD, tím menší riziko selhávání paměťových buněk → NAND flash čipů → SSD.

Víceméně nulový vliv na životnost flash čipů má objem přečtených dat.