Celá situace je poměrně jednoduchá. Intel vyrábí verze s fyzicky dvěma a fyzicky čtyřmi procesorovými jádry. Z těch se pak vytvoří řada dalších modelů a to jak nastavením různých taktovacích frekvencí, tak případnou deaktivací různých částí (procesorových jader, grafických jader, cache).

Problém je však v tom, že výtěžnost výroby je trochu odlišná, než s jakou Intel zpočátku počítal, takže vzniká více čipů, které nelze prodat jako plně aktivní. Takových kusů je už příliš mnoho na to, aby se vyplácela pouhá recyklace. Nejefektivnější řešení je procesory třídit podle toho, jaká část nefunguje správně, danou část deaktivovat a vytvořit několik modelových řad, které budou fungovat jako odbytiště pro tyto kusy.

jádro Intel Ivy Bridge

Tak vzniklé modely ale mohou spadat do stejné výkonnostní kategorie, pro níž byly připraveny jiné procesory (na úroveň konkrétních nativních dvoujader se například dostává z poloviny deaktivované čtyřjádro). Intel proto musel upravit pozice jednotlivých produktů, aby lépe odrážely stav 22nm výroby a její výtěžnost.

Částečně deaktivované čipy budou určené převážně pro desktop a jejich vydání přijde o něco později než u high-end verzí - nejzazším termínem má být čtvrtý kvartál (je však pravděpodobné, že některé z nich se na trh dostanou již koncem třetího). I když se může zdát nelogické, že se částečně deaktivované čipy, kterých je příliš, dostanou na trh později, určitý smysl to má. Vzhledem k tomu, že lze vypínat procesorová jádra, cache i grafickou část a navíc Intel vyrábí konfigurace 4+2 i 2+2 (jádra procesoru+typ GPU), může vznikat velmi široké spektrum výsledných kombinací. Třeba model 2+1 může být vyroben jak z poloviny vypnutého 4+2, tak i z nativního dvoujádra 2+2, které má pouze omezenou grafickou část. Může proto nějakou dobu trvat, než se od každé kombinace vytvoří skladová zásoba dostačující pro vydání.