Dnes je situace naprosto odlišná. Omezení výroby se dotýká zejména komponent, které potřebují HDD (nikoliv ale SSD). Proto zatím cena SSD pouze klesá, byť bude pravděpodobně také stoupat. Ceny HDD se však vrátí do normálu nejdříve v horizontu půl roku, možná ještě později. Jen úplné obnovení výroby bude trvat ještě několik měsíců, a ještě poté jich bude na trhu nedostatek, čehož samozřejmě obchodníci rádi využijí a budou ceny uměle držet nahoře, jak jen to půjde.

SSD jsou tu již s námi nějaký ten čas a jejich aktuální ceny již znatelně klesly pod ty zaváděcí. Jejich poměr cena/kapacita je bídný, ale jejich poměr cena/rychlost je dobře nastaven už hezkou chvíli a stále se zlepšuje. A to je důvod, proč SSD disky chceme. Jejich přenosové, zejména pak čtecí rychlosti již u poslední SATA generace dosahují hodnoty kolem 500 MB/s. O takové rychlosti si i nejrychlejší WD Velociraptory (jejichž cenu raději ani neříkat nahlas – 11 000 korun za 600 GB) mohou nechat jen zdát. Starší generace oproti tomu znatelně ubraly na ceně a dají se ve 128GB verzi pořídit i kolem 2 000 korun. Stále ale nejsou celkově výhodnější než HDD s požadavkem na kapacitu.

Výhoda HDD, kterou si mnoho lidí neuvědomuje, spočívá ve faktu, že ne vždy požadujeme rychlost. Máme-li velké množství fotografií z dovolené nebo sbírku filmů, stačí nám takový disk, který nabídne nejlepší poměr cena/kapacita, protože vlastně každý disk dovede data číst dostatečně rychle. V modelovém příkladě máme jakýkoliv HDD ekvivalentní k nejpomalejšímu WD Caviar Green RS (5400 ot./min., SATA II), který zvládne data číst i rychlostí 90 MB/s. I na kvalitní záznam Full HD filmů stačí 5MB/s čtecí rychlost. Na prohlížení fotografií pak cokoliv. Mít taková data na rychlém SSD nám nic nepřinese (pokud samozřejmě nepočítáme další zpracování).

Programové testy ukazují to, co praxe potvrzuje – systém/programy na SSD se spouští až 3x rychleji.

Pokud však chceme, aby se nám operační systém, určité programy či ty nejhranější hry spustily co nejrychleji, zjistíme, že pevný disk je dnes největší brzdou celého procesu. Pro takový případ chceme mít co možná nejrychlejší pevný disk, co do kapacity už ale nijak zvlášť velký nepotřebujeme. Konkrétně pro operační systém, základní programy a nějaké nejhranější hry bohatě postačí 128GB verze SSD (samozřejmě těch her nesmí být moc, dnes jsou hry tak velké, že na 15 nějakých moderních už by vám 128GB SSD nemuselo stačit). Na ostatní data použijeme podstatně levnější HDD.

Aktuálně je sice nákup HDD tak trochu nesmyslný, ale pro větší kapacity je stále výhodnější. Pokud ale řešíte situaci, kdy máte HDD, jehož kapacita vám dostačuje, avšak jeho rychlost ne, nejrozumnější už není koupit si nový HDD jako například WD Caviar Black LX 500GB, nyní je mnohem výhodnější koupit si 128GB SSD Kingston V+100, případně ještě podstatně rychlejší Kingston HyperX (pyšnící se tituly nejrychlejšího a nejdražšího SSD), nebo jemu ekvivalentní Corsair Force 3, ADATA či něco od průkopníka v SSD, firmy OCZ Technology a řady dalších, a na data si ponechat onen starší HDD.

SSD dneška

V současnosti máme již třetí generaci SSD s novými řadiči plně podporujícími TRIM a všechny dnes známé technologie. Ovšem každý řadič může mít nějaký problém, u SSD se to násobí složitostí firmwaru, který musí obsluhovat flash čipy tak, aby je co nejméně opotřebovával. Hodně bylo slyšet o SSD řadičích SandForce, jež používá zejména Corsair, OCZ a Kingston a další, je na nich založena řada SSD poslední generace. Tyto problémy jsou již vyřešeny, je však každopádně potřeba počítat s tím, že to není chyba ojedinělá a u nových modelů SSD se může něco podobného objevit znovu.

Takové podmínky jsou ovšem někteří schopni akceptovat. Přidanou hodnotou je extrémní rychlost, které se jinak nedá (jednoduše) docílit. Nanejvýš může uživatel podstoupit běžnou reklamaci, nebo (pokud jde o problém známý) prostě počkat na opravný firmware.

Co se poměru cena/rychlost proti běžným HDD týče, platí pořekadlo „když už, tak už“. Rychlostní rozdíl mezi druhou a třetí generací SSD je tak propastný, že uvažovat druhou generaci nemá již smysl, pokud je cenový rozdíl minimální. Rychlostní rozdíl mezi třetí generací SSD a klasickými HDD je o to větší, téměř trojnásobný. V nejideálnějším případě se výhodnost nedá ani dobře změřit, jelikož SSD nejen že rychleji čte, ale nezdržuje se žádným seekem, takže bezprostředně po jednom čtení může číst jinde. V takové situaci ani simultánní čtení několika (set) odlišných souborů najednou neznamená větší ztráty. U HDD to obvykle (i pro 10 souborů) znamená hodinové drnčení, většina čtecího času se promarní seekováním sem a tam – primární výhoda SSD v databázovém serveru, nebo na systémovém oddílu PC. Na druhou stranu zatěžovat pevný disk prací s větším množstvím souborů současně není moc rozumné, což je ale také vlastně nevýhoda HDD – je potřeba myslet na to, že se pro takovou práci HDD nehodí a např. používat pro kopírování více souborů programy schopné práci zařadit do fronty.