Zapomenuté kouzlo devadesátkových stříleček

Duke Nukem, akční hrdina devadesátých let, bojovník s mimozemšťany napadajícími planetu Zemi je figurkou známou snad všem pařanům, kteří v devadesátkách měli k dispozici počítač. Zdaleka nejpovedenější hrou, v níž se tento hrdina objevil a zároveň hrou, která jej vynesla do světel reflektorů byl Duke Nukem 3D.

Svého času šlo o zjevení – na rozdíl od předchozích dvou dílů využívala třetí epizoda Build engine Kena Silvermana, který hráčům poskytl mnohem zábavnější pseudo-3D (respektive 2.5D) prostředí. Tato skutečnost, v kombinaci s vhodným marketingem a úžasnou hratelností vytvořili z Duka legendu.

Na Buildu však v Dukově stínu vznikly i jiné, někdy více a jindy méně povedené hry. Jejich společným jmenovatelem jsou kromě společného enginu také podobné systémové nároky – procesor Intel 80486 či kompatibilní, minimálně 8 MB RAM, grafickou kartu s podporou VGA, přibližně 50 MB místa na disku a systém DOS ve verzi 5, či vyšší.

Nekompatibilita dnešních systémů

Proč zmiňuji operační systém v rámci parametrů až na posledním místě? Protože se jedná o aktuálně největší překážku, která zamezuje hraní těchto starých dobrých her na moderních systémech. DOS byl 16-bitovým systémem, což znamená, že software pro něj na moderních Windows nespustíte. Podpůrnou vrstvu NTVDM pro 16-bitové aplikace zachovávají Windows pouze ve 32-bitové edici, která je však rozšířena naprosto minoritně.

Standardně jste tak odkázáni na DOSBox, který je však nutné poněkud nekomfortně nastavit a finální uživatelský zážitek z něj není zdaleka tak příjemný, jak by mohl zájemce o hraní buildovek čekat – software neimplementuje žádné moderní mechanismy a ovládání se chová totožně, jako kdysi na DOSu. Retro, možná si říkáte, avšak vězte, že po zkušenostech s moderními FPS střílečkami nejde o něco, s čím se sžijete. Mimo to je obraz přizpůsoben původním rozlišením tehdejších monitorů a pokud se nesmíříte s maličkým okýnkem na vašem velkém FullHD monitoru a přepnete na fullscreen, budete se potýkat s poněkud rozplizlým a rozpixelovaným obrazem.

V tomto momentě byste mohli říct, že bude lepší nechat staré hry dál ležet v šufleti. To by tu ale nesměl být projekt BuildGDX.

BuildGDX, aneb Jak spustit buildovky na moderních systémech

Jak už název napovídá, jedná se o emulátor her postavených na Buildu napsaný na základech javovské knihovny libGDX. Jelikož se tak jedná o software napsaný v Javě a který pro vykreslování grafiky využívá OpenGL ES, můžete původně DOSovské hry hrát jak na Windows, tak i na vašem Macu či linuxové stanici – jediné, co budete potřebovat je nainstalované Java Runtime Environment.

Autorem je Alexander Makarov známý pod přezdívkou M210, který není na poli reinkarnování buildových her žádnou neznámou postavou. Celý projekt, který vyústil jako BuildGDX de facto započal jako BloodCM, buildová hra Blood ze studia Monolith předělaná pro běh na enginu eDuke32. Od projektu Makarov následně upustil skrze neautentičnost, kdy engine eDuke32 vykazoval některé jiné charakteristiky, než původní Build. Tak vzikl projekt BloodGDX, který portoval originální Blood včetně Build enginu pod knihovnu libGDX.

Postupem času Makarov rozšířil podporu i o další hry postavené na Buildu – jmenovitě o Duke Nukem 3D, Shadow Warrior, Redneck Rampage, Tekwar, Powerslave, NAM, Seven Paladins a Witchaven I a II. Dnes tak jde de facto o platformu, pomocí které můžete spustit spoustu dobových stříleček na libovolném moderním systému.

Jdeme hrát!

Nyní si již ukážeme, jak libovolnou hru dle svých osobních preferencí spustit. V první řadě je nutné stáhnout BuildGDX z webu autora projektu. Dostupný je zde ve dvou variantách – v jedné s implementovaným JRE a druhé bez něj. První varianta je datově objemnější a předpokládá, že JRE v systému nemáte a že jej budete využívat pouze pro spouštění BuildGDX (nikde v systému se neregistruje). V případě druhé verze získáte JAR soubor, který spustíte skrze JRE, které již v systému máte. Nutno podotknout, že v první variantě je BuildGDX zkompilován do EXE souboru a je tak spustitelný pouze na Windows. Pokud jste na macOS či Linuxu, budete muset ve všech případech sáhnout po druhé variantě a v případě potřeby JRE doinstalovat.

Po rozbalení a spuštění programu se nám zobrazí informační okno, které nám umožňuje vybrat hru, kterou si chceme zahrát. Vhodné zmínit, že ač jsou některé z implementovaných her v dnešní době považovány za abandonware, z licenčních důvodů je autor nezahrnuje a uživatel tak musí herní data dodat sám, přičemž se předpokládá, že je drží legálně a oficiálně.

Hlavní okno BuildGDX. Zdroj: vlastní

Po výběru hry je uživatel nucen zadat cestu k datům hry, která jsou nutná pro její spuštění. Tento výběr je nutný pouze po prvním spuštění, stejně tak, jako veškerá aplikovaná nastavení – vše se ukládá do složky vytvořené v kořenu uživatelského profilu, kde je to do doby, než nějaké nastavení znovu upravíte.

Navedení BuildGDX do složky s herními daty. Zdroj: vlastní

Kliknutím na ozubené kolečko se dostaneme do srozumitelného rozhraní, v němž můžeme nastavit například rozlišení, zda chceme spustit hru ve fullscreenu, metodu renderování, zvukový ovladač, nebo zda-li chceme načítat uživatelský obsah ze složky autoload, kterým lze hry módovat.

Nyní již můžeme samotnou hru spustit. Pokud si chcete pohrát s nastavením, která byla k dispozici v předchozím dialogu, je vám to umožněno. Předpokládám ale, že si v tento moment budete chtít pohrát především se samotnou hrou, takže příjemnou zábavu!

Duke Nukem 3D spuštěné v BuildGDX. Zdroj: vlastní