Ne tak úplně. Zatím. Minulý týden začaly prosakovat informace, podle nichž chystá Panasonic funkci, která nasnímá kompletní hloubku ostrosti scény, čímž de facto vzniknou podklady pro prostorovou část snímků. Díky tomu je možné si dodatečně přeostřit na libovolnou část fotografie podobně jako u aparátů Lytro.

Řešení od Panasonicu by oproti Lytru mělo jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhoda spočívá v tom, že u Lytra jsou údaje o hloubce svým způsobem komprimovány do 2D na úrovni snímače, který tuto konverzi (zjednodušeně řečeno) provádí na úkor rozlišení. U Panasonicu je snímání realizované v čase, nikoli na úkor rozlišení, což znamená možnost vyššího výstupního rozlišení. Patrně půjde o 4K výstup, neboť by se funkce měla týkat modelů podporujících 4K video. Nevýhodou je pak možnost pohnutí a roztřesení (opět v důsledku snímání jednotlivých rovin s časovým posunem). Zde by mohla být implementována dodatečná stabilizace, která pohnuté fragmenty ořeže a zarovná - ovšem to by bylo na úkor rozlišení. Uvidíme. Nakonec si uživatel vybere, na co konkrétně chce mít zaostřeno.

Když jsem narazil na samotnou informaci, že Panasonic chystá jakési řešení, které automaticky v sérii snímků zachytí určitou část hloubky scény, trochu jsem se zaradoval. Bohužel následovalo zklamání, protože po zjištění detailnějších informací bylo jasné, že jde o implementaci, která spadá do sféry „trendy“. Zkrátka něco, co seriózní fotograf nevyužije, co má patrně za úkol zaujmout BFU a vytvořit ono pověstné „WOW“, kvůli kterému si aparát koupí, aby později zjistil, že funkce je sice „cool“, ale pro běžné použití nepraktická.

Už několik let marně přemýšlím, proč výrobci fotoaparátů neimplementují něco podobného, ale mnohem přínosnějšího. Každý, kdo se někdy seriózněji (= se stativem) pokoušel o makro, se jistě setkal s tím problémem, že buďto nebude mít celý objekt v hloubce ostrosti, nebo vlivem extrémního clonění poškodí detaily difrakce (a třeba se stejně celý objekt do hloubky ostrosti nevejde). Řada fotografů proto používá skládání - zaostří na nejbližší část, exponuje, přeostří o kousek dál, exponuje... až se dostane k nejvzdálenější části objektu. Snímky následně ve vhodném editoru složí tak, aby vznikla fotografie, ve které je objekt zachycen ostře od začátku až do konce.

Příklad skládání - na prvním snímku zaostřeno na nejbližší část objektu,
na druhém na nejvzdálenější, na třetím výsledem po složení všech dílčích snímků
foto: Muhammad Mahdi Karim, Commons Wikimedia (CC BY-SA 3.0)

Zásadní otázkou je, proč tento zdlouhavý a někdy i náročný proces nezautomatizovat. Současné fotoaparáty (minimálně ty s podporou kontrastního ostření, což už jsou ale stejně skoro všechny) jsou dostatečně technologicky vybavené na to, aby si uživatel pouze na displeji vybral nejbližší a nejvzdálenější bod (mezi nimiž má být vše ostré), zvolil clonu a aparát podle toho dopočítal, v jakých rozestupech má snímat a objekt nafotil. Pokud by údaje o hloubce byly zaznamenány k jednotlivým snímkům, dostal by editor zároveň vstup o tom, z jaké konkrétní hloubky scény jednotlivé snímky pocházejí, takže by mohl spojení provést mnohem přesněji, než když je automatické skládání realizováno pouze na základě rozdílů kontrastu (kresby).

Proč ani výrobci jako například Canon nebo Nikon, kteří mají produktové řady cílené čistě na profesionály, s něčím podobným už dávno nepřišli? Z hlediska výrobce jde navíc o jednorázovou investici (na rozdíl třeba od vývoje nové hardwarové technologie, která zvyšuje výrobní náklady každého aparátu nebo objektivu). V poslední době se sice objevují fíčurky, které se tomuto v nějakém ohledu blíží, jako třeba popsaná technologie Panasonicu, přesto se zdá, jako by výrobci neměli valný zájem přijít s něčím pro serióznější fotografy…