Často najdete ve specifikacích konkrétního monitoru zmínku, jak daný poměr stran perfektně odpovídá zornému poli člověka a jak zvlášť širokoúhlé 16:9 odpovídá požadavkům pro ergonomii očí. Už jsme zmínili, že širokoúhlý poměr 16:9 je vhodný především pro výrobce, kteří prodávají úhlopříčku - čím je panel širokoúhlejší, tím méně materiálu je pro dosažení stejné úhlopříčky potřeba.

V běžném životě se obvykle setkáváme s poměry stran 5:4, 4:3, 3:2, 16:10 a 16:9. I když jejich konkrétní využití marketing zdůvodňuje tak, jak se to s ohledem na propagaci konkrétního produktu nejlépe hodí, nevznikly jmenované hodnoty nahodile, ale obvykle za nimy stály různé studie nebo alespoň logické úvahy.

4:3

Nezačneme u nejčtvercovějšího 5:4, ale vezmeme to spíš chronologicky (s ohledem na rozhodnutí, která ovlivnila výpočetní techniku): Pokud tedy řešíme stávající monitory, musíme se přesunout do minulosti a podívat na vznik televizní obrazovky, ze které se vyvinuly. Při rozhodování o konkrétním poměru stran u televize se vzalo v potaz zorné pole člověka, které přibližně odpovídá elipse a do něj byl vepsán obdélník o maximální možné ploše. Výsledný čtyřúhelník měl poměr stran 4:3. jeho použití dávalo smysl i kvůli tomu, že v rámci tohoto výřezu zorného pole vidí člověk nejostřeji.

16:9

Moderních širokoúhlých 16:9 ale také se jmenovanou elipsou - idealizovaným zorným polem člověka - souvisí. Pokud se totiž téže elipse obdélník opíše (na rozdíl od vepisování v případě 4:3), dosáhne vzniklý čtyřúhelník poměru stran 16:9. Do něj se sice vejde celé zorné pole člověka, ale je logické, že jeho rohy už jsou mimo něj a okraje leží v nejzazších částech periferního vidění. 16:9 tedy sice z výzkumů zorného pole vychází, ale to ještě neznamná, že jde o nejergonomičtější možnost - spíše jde o mezní hodnotu.

5:4

V tomto případě šlo zorné pole stranou, prioritu dostalo praktické nasazení a kancelářská práce. Ve známém (dá se říct) standardu první generace 17 a 19” LCD panelů měl prsty Apple. Cílem bylo zobrazit dvě stránky dokumentu (2× A4) vedle sebe na jedné obrazovce a to tak, aby se nad ně (či pod ně) rozumně vešly lišty nějakého editoru. Typickým rozlišením 5:4 LCD se stalo 1280 × 1024. Nebylo by na něm nic špatného, pokud by si jej nenastavovali i mnozí majitelé CRT monitorů jen proto, že bylo „in“. V rámci 4:3 obrazovky totiž rozlišení s poměrem stran 5:4 deformovalo obraz a mnohým pravověrným ajťákům se při pohledu na takovou zhůvěřilost podlévaly oči krví :-).

3:2

Se 3:2 se u LCD panelů příliš často nesetkáváme, i když by to mělo určitý smysl jako velmi dobrý kompromis mezi 4:3 a 16:9. Zvyklí jsou na něj ale fotografové: Provází je totiž od kinofilmu přes mnohé středoformáty až po digitální zrcadlovky (vyjma systému 4/3). Kinofilm s políčky 36 × 24 mm je známý především díky Kodaku, který je v roce 1934 standardizoval pod názvem 135. Ve skutečnosti sahá jeho historie ještě zhruba o 30 let dál a do společnosti Leitz Wetzlar, kde Oskar Barnack navrhl první Leicu - příruční fotoaparát, který jako první používal film 36 × 24 mm, čímž v podstatě standardizoval poměr stran 3:2.

16:10

Poměrně oblíbená (i když nijak extrémně rozšířená) hodnota není ničím jiným, než poměrně příjemným kompromisem mezi 4:3 a 16:9 - i když se výrazněji kloní k širokoúhlejší hodnotě (a reálně jde spíš o půlcestu mezi fotografickým 3:2 a videofilním 16:9.

A co na výšku?

Tak trochu „mimo soutěž“ přidáváme ještě jednu zajímavost a to obraz na výšku. Setkáváme se s ním hlavně u fotografií a zdánlivě popírá všechny principy, které jsme si tu popsali. Opodstatnění ale má. Jednak tvaru (a orientaci) některých objektů kompozičně lépe vyhovuje (nejběžnějším příkladem je klasický portrét), ale souvisí i se vnímáním ze strany mozku, pro který je právě ne zcela běžný formát zajímavý. Na rozdíl od fotografie naležato totiž mozek obraz nevnímá primárně jako celek, ale shora po částech odpovídajích zornému poli, což dá subjektivně vyniknout vrchní části obrazu, kde se v případě zmíněného portrétu vyskytuje nejdůležitější část - oči (s čímž do jisté míry souvisí pravidlo a zvyk zaostřit právě na ně).

Pokud k tomuto tématu známe nějakou zajímavost (například proč se Oskar Barnack rozhodl právě pro 3:2), určitě se podělte s ostatními uživateli v diskusi - v těchto případech bývá i mírný flame v mezích slušnosti poučnou a proto přínosnou záležitostí :-).