Cruz Villalón ve své analýze došel k závěru, že opatření, které by nařizovalo poskytovatelům připojení k internetu instalaci filtrovacího systému elektronické komunikace za účelem zajištění ochrany autorských práv v principu porušuje základní lidská práva, mezi něž patří i právo na soukromí. Hrozilo by také reálné nebezpečí, že by takové opatření museli přijmout úplně všichni poskytovatelé.

Aby mohl filtr fungovat, musel by analyzovat veškerou komunikaci, protože jedině tak může najít „závadná“ data. Pak by se ale jednalo o zásah do soukromí a muselo by se do něj takto zasahovat všem zákazníkům bez rozdílu jejich chování na internetu bez ohledu na to, zda už něco provedli. Prakticky by tak byl nastaven systém „preventivní ochrany“ (dle hesla „budeme vás hlídat/sledovat všechny, abyste neprovedli něco nezákonného“), který by však znamenal omezení práv definovaných Listinou základních práv a svobod, kam patří třeba právo na soukromí a také právo na svobodu informace. Takový zásah podle něj nemůže být učiněn plošně jako preventivní. Zájem zábavního průmyslu na filtrování internetu kvůli ochraně vlastního obchodu zkrátka není kompatibilní s Listinou základních práv a svobod.

Na závěr tedy Villalón doporučil Evropskému soudnímu dvoru, aby zakázal belgickému odvolacímu soudu vydat nařízení, podle něhož by musel poskytovatel připojení nasadit filtr sledující veškerou komunikaci za účelem blokování „závadných“ dat. Dlužno dodat, že Evropský soudní dvůr není povinen se tímto doporučením řídit.