Tolik tedy k použitému testovacímu stroji, nyní je čas ukázat si skříně. Jako první si vezměme tu, kterou má doma asi největší procento z vás, byť se liší plastovým čelem. A přiznejme si to hned na úvod natvrdo. Eurocase ML5431, pokud bychom jej měli nazývat PC skříní, pak urážíme všechny ty kvalitní skříně, ve kterých vše do sebe zapadá a které se nekroutí jako ubožák se zažívacími potížemi. Eurocase postupem let nejspíše zdokonalil techniku ztenčování plechů, takže jeho současná generace skříní (soudě dle tohoto levného modelu) je konstruována z plechu, který prakticky připomíná jen o něco silnější alobal. Pokud jí odstraníte bočnice, dá se s ní kroutit doslova dvěma prsty. Stejně tak bočnice se dají snadno ohnout v ruce, zvládne to klidně i osmileté dítě.

Plastové čelo našeho modelu je taktéž velmi tenké, stačí zatlačit a už se prohýbá dovnitř. Kromě čtyř 5,25" pozic jsou k dispozici pouhé tři 3,5". Osadíte-li tedy jeden disk a něco dalšího navíc (další disk, FDD, panýlek s USB porty či čtečku paměťových karet), pak disk jistě postupem času upečete.

Můj původní záměr sice byl testovat skříně pouze tak, jak je dodává výrobce, ale s ohledem na dva disky jsem u Eurocase udělal ústupek a tak byla tato skříň testována s přídavným košem pro pevné disky v ceně zhruba 50 Kč. Přeci jen mám redakčního Raptora rád a nerad bych ho upekl.

Tenké plechy držící mechaniky a disky pak mají nevýhodu v tom, že odvádějí z disků jen zlomek potřebného tepla. Takže i přes použití přídavného koše vykazovaly disky nehezké hodnoty, ale to si přiblížíme v dalších částech článku. Úchyty pro mechaniky, resp. celé „vnitřní boky“ jsou chybně umístěny nebo zpracovány. Otvory pro přišroubování 5.25" mechanik jsou chybné a tak vypalovačky vyčuhují výrazně z čela skříně. Stejně tak úchyty pro pevné disky v 3,5palcových pozicích jsou chybné a jste tak odkázání na uchycení disků pouze jediným šroubem na stranu! Navíc vodící kolejničky (zobáčky na fotografii) jsou příliš vysoko, takže aby se vůbec daly s disky přišroubovat, je potřeba je vyhnout mimo.

Podobným problémem trpí i přídavný koš, ani zde s uchycením dostatečným množstvím šroubků zpravidla neuspějete. Kdo tento systém navrhoval, měl by jít klečet na hrách. Další geniální konstrukční prvek spočívá v tom, že pokud osadíte tento přídavný koš, zamezíte si v možnosti na spodní části čelní stěny osadit 80mm ventilátor.

Aspoň úchyty pro distanční sloupky sedí, takže s osazením desky problém nebyl. Přístupová bočnice pak nese díry pro 80 a 80/120mm ventilátory, nicméně žádný není dodáván. Nad zdrojem je jen minimum místa, takže horní plech skříně je permanentně teplý, ne-li nefalšovaně horký. Totéž lze říci i o příslušných dalších částech skříně, za kterými se nacházejí žhavější komponenty. Ale to hlavní: po osazení všech komponent tato ultralehká „ošizená“ bedna výrazně ztěžkne a stane se robustnější (tomu říkám paradox), nicméně ani to nezamezí občasným záhadným rezonancím působeným disky a optickou mechanikou.

Z vnějších aspektů, které vám spolehlivě zvednou adrenalin, je překvapivě snadné neúmyslné zaražení krytek čelních pozic dovnitř skříně. Prostě trošičku zatlačíte a už je z půlky uvnitř. Zkrátka ani vylisování plastových dílů nesedí na sobě a krytky ve skříni jakoby „plavou“.