Podle Sohna je současná legislativa ohledně copyrightů „zkostnatělá“ a prakticky jsou v ní uplatňována pravidla platná ještě před skutečným příchodem videí (míněno pro domácnost). S příchodem nových technologií se začaly možnostem užívání děl přitahovat řemeny a copyrightové zákony jen sílily. Například před rokem 1972 byla nastavena délka platnosti autorského práva na 28 let s možností prodloužení na dalších 28 let. V roce 1998 bylo náhle toto období prodlouženo na dobu 70 let po smrti autora a 95 let pro firmy. Věděli jste třeba (pořád se bavíme o USA), že před rokem 1976 se muselo dané dílo registrovat, aby na něj mohlo být uplatněno autorské právo? To se po zmíněném roce zrušilo, což prakticky znamená, že jakýkoli dokument je chráněn autorským právem od samého počátku, „kdy pero spočine na papíře“. Započaly se tak oblíbené spory ohledně autorských práv a navíc se tím výrazně zkomplikovalo určení skutečného vlastníka a autora (dříve prostě fungovalo, že „kdo dřív přijde …“, míněno k registraci).

Postupem času se také rozšířila platnost autorských práv. V roce 1972 se dalo uplatnit na díla spisovatelů, videa, fotografie, knižní výtisky, rytiny a mapy, po roce 1995 se však rozšířilo i na pantomimu, choreografii (tance), analogový a digitální záznam zvuku, audiovizuální díla a počítačové programy. V konečném důsledku se dá autorsky chránit cokoli, co lze na nějaké médium zaznamenat.

S nárůstem právních tahanic ohledně autorských práv se objevil jeden velice zajímavý fenomén: snaha svalovat vinu za jejich porušování na někoho třetího. Typickým příkladem, který nakonec dopadl pro žalovanou stranu dobře, je tzv. „případ Sony Betamax“, kdy Hollywood žaloval Sony právě za výrobu videosystému Betamax (kterého však nakonec převálcoval konkurenční VHS) za to, že Betamax videorekordér není nic víc než ilegální kopírovací mašina. Soud tehdy vyřkl významný precedent ve prospěch Sony s odůvodněním, že pokud je technologie ve značné míře využitelná pro nikoli protizákonné jednání, nemůže být její tvůrce a výrobce odpovědný za nelegální činnost s ní prováděnou. Toto se však zvrtlo poměrně nedávno rozhodnutím soudu z roku 2005 proti sítím Grokster a StreamCast, což povzbudilo „bojovníky za výhradně svá práva“ a vyústilo v přesně opačný efekt: vina je rovnou „preventivně“ přenášena na výrobce a distributory technologie, s jejíž pomocí lze nelegální činnost provádět. Dokonce už se ví, co oněm „bojovníkům“ tak vadí – že dané technologie neobsahují možnost, jak nelegální činnosti zabránit, v praxi jsou to pak filtry na autorsky chráněný obsah. Známý Digital Millennium Copyright Act pak dovádí věci k téměř „absurdní dokonalosti“, kdy je trestné obcházení ochran nehledě na účel takového počínání, což ve spojení s restrikčním systémem DRM skutečně omezuje možnosti koncového uživatele/spotřebitele (nehodící se škrtněte).

A protože na autorská práva existuje prakticky několik dominantních velkých společností, které dohromady tvoří (bez nadsázky to můžeme nazvat) monopol, neexistuje žádná síla, která by zabránila nekontrolovanému růstu cen licencí a koncových produktů. Silné lobby na patřičných místech pak zajišťuje tučné zisky a snadnou likvidaci nepohodlných jedinců i společností pro možné pokuty a odškodné z říše snů. S rozšiřujícími se možnostmi zejména internetu (a jeho relativně snadné finanční i fyzické dostupnosti) a jak se i pro jednotlivce zjednodušují možnosti přenášení autorsky chráněných děl digitální cestou, copyrightový průmysl si již zajistil masivní rozšíření zákonů původně navržených jako ochrana před pokoutnými vydavateli.

Výsledkem jsou situace, kdy není výjimkou udělování licencí na vytváření kopií. Přitom takový počítač vytváří kopii dokumentu v momentě, kdy jej otevřete – jedna zůstává na disku, druhá musí kvůli prohlížení do paměti a snad ani nezmiňujme tu třetí, která na vás kouká ve fyzické podobě z monitoru. Příkladem budiž Google Book Search, kde je možné vyhledávat pasáže z knih zadaných v systému Google. Je-li nalezená kniha chráněna autorským zákonem (což je vlastně snad každá), ukáže se jen vyhledaná relevantní část a několik řádek kolem. Nato je možné si danou knihu rovnou online objednat. Ovšem aby e knihy do Google Book Search dostaly, musejí být naskenovány a obsah digitalizován. A to se vůbec nelíbí vydavatelům, kteří tvrdí, že vytvořením digitální kopie knihy bez patřičného svolení porušuje Google autorská práva (ačkoli si vlastně koncový uživatel takovou knihu jako celek z Google nestáhne). Na rozhodnutí v tomto případu se ještě čeká a mohlo by být zlomové, neboť pokud vydavatelé vyhrají, veškeré vyhledávací služby budou postaveny mimo zákon (neboť si musejí za účelem indexace do databáze „olíznout“ celou stránku – vytvořit její kopii, tedy míněno i ty webové, které rovněž mohou být a jsou chráněny). Klidně by pak mohla vzniknout naprosto absurdní situace, kdy by se vyhledávací služby musely nejprve ptát provozovatelů každé stránky, kterou chtějí zaindexovat, jestli si smějí vytvořit její digitální kopii.

Zatím to funguje na základě DMCA tak, že pokud vlastník autorských práv k danému dílu vyzve toho, kdo dílo vystavuje, k jeho odstranění, a toto je učiněno, je vše v pořádku. U typicky nejznámější služby YouTube už se to však zvrhlo v likvidaci čehokoliv, co se zrovna namane. YouTube a podobné služby prý dostávají jen od jedné takové společnosti (NBC Universal) měsíčně tisícovku požadavků na odstranění materiálů, na něž mají údajně autorská práva. Studie Jennifer Urban a Laura Quilter však ukázaly, že až 30 % požadavků je neoprávněných. Společnosti si žádaly odstranit videa, která nemohou být pod copyrightem, nebo na ně copyright přímo nemají, případně i videa, v nichž je v kontextu recenzování použit chráněný materiál, požadavkům se nevyhnuly ani parodie chráněných děl. Kuriózní je případ jedné dámy (Stephanie Lenz), která vystavila 29sekundové video svého synka pobíhajícího s jakousi hračkou, zatímco v pozadí hrála skladba Prince „Let’s Go Crazy“. Ačkoli byla tato nahrávka prokazatelně nekomerčního charakteru a těžko mohla mít nějaký vliv na prodejnost Princových skladeb, Universal Music Group požádala o odstranění. Stephanie Lenz se nyní celkem odvážně s Universal Music Group soudí za zneužití procesu na odstraňování skladeb na vyžádání.

A tak by se dalo ve volné interpretaci Sohnova elaborátu pokračovat dál, takže to zkusíme zestručnit. Co by podle něj v takové situaci pomohlo? Žádné úpravy stávajících zákonů, začít by se mělo hezky od píky a udělat zákon kompletně nový. Samozřejmě, někteří si ťukáte na čelo, je to nemožné a ví to i pan Sohn, takový zákon, který by byl navíc důkladný, nejsou politici schopni sestavit ne za jedno funkční období, ale kdoví, zda za desetiletí. Takže se zkrátka musí upravovat ten stávající. A právě proto navrhuje Public Knowledge šestero doporučení, která by měla být brána v potaz…