Předně je dobré znovu připomenout, co se vlastně prodlužuje. Autorská práva jako taková trvají po dobu života autora + 70 let po jeho smrti, na tom se nic nemění. Směrnice se týká zveřejněných zvukových záznamů, jejichž ochrana bez nadsázky nazvatelná jako „kopírovací monopol“ trvá doposud 50 let. To znamená, že jejich rozmnoženiny (kopie) nelze vytvářet bez svolení vlastníků práv. Výjimkou jsou rozmnoženiny pro osobní potřebu, za které se ale na oplátku platí tzv. „výpalné“ neboli náhradní odměna, tedy vlastně jakási kompenzace za výjimku z kopírovacího monopolu. Mezi důvody pro prodloužení této ochrany, které byly Radě předneseny, jsou tyto (citujeme přímo z české verze dokumentů):

(1) Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES je doba ochrany výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů 50 let.

(2) V případě výkonných umělců začíná tato doba dnem podání výkonu nebo, pokud je záznam tohoto výkonu oprávněně vydán nebo oprávněně sdělen veřejnosti v průběhu 50 let po podání výkonu, začíná tato doba prvním takovým vydáním nebo prvním takovým sdělením veřejnosti, a to podle toho, která událost nastane dřív.

(3)V případě výrobců zvukových záznamů začíná toto období pořízením zvukového záznamu nebo jeho oprávněným vydáním v průběhu 50 let po pořízení, nebo není-li takto vydán, po jeho oprávněném sdělení veřejnosti v průběhu 50 let po pořízení.

(4) Společensky uznávaný význam tvůrčího přínosu výkonných umělců by se měl odrážet v úrovni ochrany, která by uznávala jejich tvůrčí a umělecký přínos.

(5) Výkonní umělci obvykle zahajují svou kariéru v mladém věku a stávající doba ochrany 50 let vztahující se na záznamy výkonů často nechrání jejich výkony po celou dobu jejich života. Proto ke konci svého života zažívají někteří výkonní umělci propad příjmů. Výkonní umělci se dále často nemohou spolehnout na svá práva, aby zabránili problematickému využití svých výkonů, ke kterému může dojít v průběhu jejich života, nebo je omezili.

(6) Příjmy vyplývající z výlučných práv na rozmnožování a zpřístupňování, jak je uvedeno ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, stejně jako spravedlivou náhradu za rozmnoženiny pro soukromé užití ve smyslu této směrnice, a z výlučných práv na rozšiřování a pronájem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, by měli výkonní umělci dostávat alespoň po dobu svého života.

(7) Doba ochrany záznamů výkonů a zvukových záznamů by tedy měla být prodloužena na 70 let po příslušné události.

K tučně vyznačeným částem bychom se rádi vyjádřili. Nejprve bod 4, který pojednává o společensky uznávaném významu tvůrčího přínosu výkonných umělců. Nás by celkem zajímalo, kdo rozhodl o tom, co je to společensky uznávaný význam tvůrčího přínosu výkonných umělců. Vnímání každého uměleckého díla je individuální a podle našeho názoru by si některá díla v souladu se zněním tohoto bodu nezasloužila ochranu ani jednu minutu, o přínosu ani nemluvě.

Bod pátý shrnuje základní důvody toho, proč je vlastně vyvíjen takový tlak na prodloužení ochrany. Znovu si uvědomme, že jde o ochranu nahrávek, nikoli děl jako takových. Ochrana nahrávek zajišťuje nyní výkonnému umělci příjem (jeho výše nyní není podstatná), takže vlastně takový umělec dostává 50 let neustále zaplaceno za to, že jednou odvedl nějakou svou práci a záznam této práce je jinými kopírován. Umělec se pak diví, že ke konci svého života zaznamenává propad příjmů. My se musíme logicky zeptat, jestli právě toto není v naprostém pořádku. Pokud už umělec nepracuje, není důvod, aby dostával za dříve odvedenou práci neustále odměnu.

Žádné jiné odvětví nemá to privilegium, že za jednou odvedenou práci budete dostávat 50 let po jejím zveřejnění odměnu. Nyní se tento nepoměr vůči ostatním profesím prohloubí ještě více, doba vyplácení odměny bude prodloužena na 70 let (bod 7). S tím souvisí i zdůrazněná část šestého bodu – umělci si prostě nárokují právo dostávat za jednou odvedenou práci odměnu po celý svůj život.

Nyní se dostáváme k podstatě prodloužení kopírovacího monopolu. Toto slovo nezmiňujeme jen tak, abychom si připadali nějak důležití. Je tu totiž řada dalších bodů, z nichž je velmi zajímavý právě ten osmý:

(8) Při vstupu do smluvního vztahu s výrobcem zvukových záznamů musí výkonní umělci obvykle převést na výrobce zvukových záznamů svá výlučná práva na rozmnožování, rozšiřování, pronájem a zpřístupňování záznamů svých výkonů. Výměnou za to je některým výkonným umělcům vyplacena záloha na autorský honorář a platby dostávají až v okamžiku, kdy výrobce zvukových záznamů získá zpět počáteční zálohu a provede smluvně stanovené srážky. Jiní výkonní umělci převádějí svá výlučná práva výměnou za jednorázovou platbu (jednorázová odměna). Platí to zejména pro výkonné umělce, kteří účinkují v pozadí a jejichž jména se neuvádějí („vedlejší výkonní umělci“), ale někdy i pro výkonné umělce, jejichž jména se uvádějí („přední výkonní umělci“)

Byla tu stále řeč o tom, že „umělci chtějí delší ochranu“. Tak se to snaží prezentovat celý zábavní průmysl a my jsme to záměrně přebírali a zmiňovali to také tak. Ovšem z osmého bodu vyplývá, že největší prospěch z toho budou mít ti, na něž umělci převádějí svá práva na kopírování: vlastníci kopírovacího monopolu (tedy ti, kteří jedině mohou rozhodovat o rozmnožování zvukových záznamů).

Proti přijetí změny této směrnice (prodloužení ochrany nahrávek z 50 na 70 let) byly tyto členské státy:

• Česko
• Slovensko
• Lucembursko
• Švédsko
• Rumunsko
• Slovinsko
• Belgie
• Nizozemsko

Švédsko a Belgie ke svému nesouhlasu připojily prohlášení, které najdete na další straně.