Rambus tvrdí, že firmy Hynix a Micron se proti němu spikly, zaměřily se na typ SDRAM na úkor RDRAM, snížily cenu SDRAM pamětí a RDRAMy odsunuly na vedlejší kolej, čímž je na trhu vlastně zabily. Rambus tak podle svých slov na licencích (protože sám paměti nevyrábí) přišel o 3,95 miliardy USD. Kalifornské právo přitom říká, že pokud by soudce dal žalující straně za pravdu, odškodnění by mohlo být až trojnásobné, tedy 11,9 miliardy.

Paul Fahey, který byl spolu s dalšími současnými i bývalými zaměstnanci Intelu žalovanou stranou předvolán jako svědek, však tvrdí, že technologie RDRAM měla chyby a inženýři Rambusu byli v této věci méně kompetentní než jejich protějšci z řad výrobců pamětí. Fahey se zmínil, že při spolupráci s výrobci pamětí řešili lidé z Intelu po odpolednech řadu problémů, zatímco inženýři z Rambusu šli prostě domů. Fahey pak byl obrazně řečeno často poslední, kdo v takových dnech odcházel z práce a zavíral kancelář.

Další z bývalých zaměstnanců, William Swope, u soudu řekl, že byl velkým zastáncem RDRAM pamětí, které Intel původně plánoval jako jediné používat k čipsetům pro Pentia 4, v květnu roku 1999 však napsal Paulu Otellini (tehdy ještě executive viceprezidentovi, dnes CEO Intelu), že po analýze technických prodlev ve výrobě RDRAM pamětí již není možné se spoléhat pouze na ně. Podle něj ublížily RDRAMy i samotnému Intelu, zejména v rámci smlouvy s Rambusem, podle niž měl Intel tyto paměti hodně prosazovat. Smlouva byla posazená tak, že pokud by Intel nedodržel svou část dohody, mohl by Rambus dokonce zablokovat prodej všech Intelových procesorů, které měly něco do činění s RDRAMy (tedy Pentií 4). „Mé doporučení panu Otellinimu tehdy bylo, abychom neobchodovali s partnerem, který nás může dostat mimo hru,“ řekl Swope.

V roce 2000 pak Swope pracoval na rozvázání smlouvy s Rambusem, protože (zkráceně a výstižně řečeno) „to nebylo k tomu“. Rambus pak předložil soudu materiály, podle nichž Intel „zpunktoval tažení proti Rambusu“ tím, že výrobcům pamětí zaslal e-maily, v nichž je žádal o zastavení výroby RDRAM pamětí a aby zaměřili svou pozornost na konkurenční typy.

Pár pádných argumentů je však i na druhé straně. Mezi nimi je agresivní cenová politika SDR SDRAM a DDR SDRAM pamětí, která v té době měla vytlačovat Rambus z trhu. S ní souvisí i někdejší kauza kartelové dohody výrobců pamětí, která probíhala v letech 1998 až 2002 a řešila se jak v USA, tak i v Evropě (komise udělila teprve v roce 2010 výrobcům za tuto dohodu pokuty). To také na nějaký čas z části stáhlo cenový rozdíl mezi RDRAMy a DDR SDRAMy.

Farhad Tabrizi, bývalé „velké zvíře“ v Hynixu, které nechal k soudu předvolat Rambus, aby se ho zeptal na kampaň „RDRAM killing“ z let 1995 až 1998, pak k situaci uvedl, že výrobci se zaměřovali na DRAM paměti postavené na otevřených standardech namísto licencemi zatížené uzavřené RDRAMy. Na povrch pak byly vytaženy ještě další e-maily mezi lidmi z Micronu a jiných firem, které poukazují na snahu vyšachovat Rambus ze hry, dotyčné osoby pak u soudu hovořily o „sarkasmu“. Dlužno dodat, že v té době úspěšně konkurovaly Pentiím 4 Athlony od AMD a tak bylo pro výrobce pamětí i celkem logické soustředit se na SDR/DDR SDRAMy, které byly skutečně značně levnější než tehdy poměrně drahé „Rambusy“ (než s cenou zacvičil již zmíněný kartel).

Zkrátka tu máme další zajímavý spor, ze kterého Rambus, pokud vyjde jako vítěz, může na dávno mrtvých RDRAM pamětech vydělat více, než by na nich reálně vydělal, kdyby se skutečně prodávaly tak, jak si představoval. Jak známe Rambus a dosavadní výsledky činnosti jeho právníků, není to vůbec nereálný scénář. Rambus má na náš vkus u soudů až podezřele mnoho úspěchů ;-).