Troufnu si zpětně odhadnout, že v roce 1999 jsem už v Linuxu trávil více času ve Windows, což na našem tehdejším rodinném počítači, sestaveném primárně právě pro systém od Microsoftu, nebylo zrovna jednoduché. Nevím už přesně, co jsme to měli v AGP slotu za grafickou kartu, nicméně RedHat 6.1 z ní nezvládl dostat více než běžné VGA rozlišení (tj. 640x480, 16 barev). Pořídil jsem proto v nejbližším dostatečně velkém sběrném dvoře Tseng ET4000 do ISA slotu, z nějž se po drobném laborování s modelines v konfiguráku XFree86 podařilo dostat 800x600 v 256 barvách a při každém rebootu mezi oběma systémy přehazoval kabel od monitoru z karty na kartu. Těžké a traumatizující začátky.

Proto jsem tentokráte sáhl pouze po léty prověřených komponentách, u nichž vím, že v Linuxu z minulého století jistě poběží. Deska je vzhledem k tématu článku jasná, do ní jsou osazeny dva Celerony taktované na 533 MHz. Do jednoho z DIMM slotů jsem osadil 64MB modul, více tenkrát rozhodně každý neměl a ač se to zdá neuvěřitelné, i s takovouto kapacitou paměti někdy bylo možné provozovat KDE.

Drobným anachronismem je Ultra ATA disk od Seagate s kapacitou 20 GB, který je o celé dva roky novější, než deska. Jeho starší sourozenec se stejnou kapacitou se sice dal již pořídit i v historicky správné době, ale cenově by věru mezi ostatní zvolené komponenty nezapadal - bohužel nic dobově věrnějšího aktuálně nemám. Grafická karta S3 Virge 86C325 do PCI slotu je sázka na jistotu, stejně jako síťová karta 3Com Etherlink XL 3C900, tu mám dokonce z té doby ještě odloženou ze svého desktopu. Obě komponenty jsou sice o generaci starší než deska, ale běží snad ve všech systémech, ve kterých jsem je kdy zkusil.

Jako systém jsem po chvilce váhání zvolil RedHat 6.2, který je zhruba ze stejné doby jako Windows 2000. Vše podstatné by pravděpodobně fungovalo i pod o rok starší verzí 6.1, nicméně mé originální médium je už nečitelné, kdežto šest-dvojku lze přečíst bez potíží. Instalace tohoto systému mi osobně vždy přišla ještě jednodušší než instalace Windows 9x, tedy samozřejmě za předpokladu, že máte podporovanou grafiku, myš a čipset.

Jinak máte smůlu, což je sice blbé, ale alespoň hned víte na čem jste - tak například UATA/66 řadič HighPoint HPT366, zajišťující na desce první dva IDE kanály, v té době v Linuxu prostě nefungoval (a ještě dobré tři roky poté), takže nezbylo než systémový disk připojit na pomalejší UATA/33 (a trochu tím tak kompenzovat výše zmíněný anachronismus).

Samotný instalační proces vyžaduje mozkové myšlení jen několikrát, zbytek je pouze opakovaně klikání na tlačítko Dále. Zajímavé je, že rozbité češtiny jsem si před dvaceti lety vůbec nevšiml, nicméně vnutit instalátoru instalátoru správnou znakovou sadu se mi nepovedlo. To je ale opravdu jen drobná lapálie, zvláště proti tomu, jak byl linuxový instalační proces hororově popisován v rámci nejlepších F-U-D praktik konce století.

Podporu dvou procesorů není po prvním bootu třeba nijak konfigurovat, kernel je rovnou nainstalován ve verzi SMP a jak pohled do /proc/cpuinfo, tak spuštění utility top ukazuje, že tam oba jsou a oba pracují. Multithreadových programů je však v systému naprosté minimum, za několik hodin zkoušení všeho možného se mi nepodařilo donutit nějaký proces zatížit více než jeden procesor.

Proč by tedy někdo chtěl mít v 90. letech dva procesory, když je téměř žádný dostupný software neuměl využít? Za sebe mohu říct, že právě proto. Když vám něco vytíží jedno jádro naplno, máte tu ještě pořád druhé, připravené k dispozici. Rozdíl v plynulosti používání počítače proti multitaskingu na jednom procesoru byl pro mě tehdy překvapující.

Vyzkoušel jsem několik hodin relativně normálně fungovat: stáhl jsem si ze svého serveru pár vlastních zdrojáků, zkoušel je přeložit, u toho jsem v textovém browseru procházel offline dokumentaci nebo se podíval na pár online zdrojů. Zkusil jsem i Netscape 4.x, nicméně ten při spuštění zkusil sáhnout na síť do míst, na nichž po dvaceti letech už nic není a okamžitě se odporoučel se zanechaným core dump souborem.

Srovnám-li subjektivní pocity z používání s obdobně starými počítači se Slotem 1 či Slotem A, které také mám, je druhý procesor opravdu rapidně znát, je lepší mít dva pětisetmegahertzové procesory, než jeden gigahertzový.