Chladič sestává ze dvou základních částí: statické a rotující. Statická část je vlastně jen disk, který funguje jako tepelný rozvaděč. Z obou stran je prostě plochý, z jedné strany sedí na zdroji tepla (např. procesoru) a na druhé straně předává teplo druhé části chladiče, která rotuje.

Rotující část začíná také plochým diskem, na druhé straně je pak přidělána „spirálovitá“ struktura žeber (možná si při pohledu na tu strukturu vybavíte vrtuli ve vysavači). Tato část nasává vzduch „seshora“ středem dovnitř a rotací jej vyfukuje do stran, přičemž během rotace se ochlazují žebra, která tak odvádí teplo z celé rotující části, až ke spodnímu disku, na němž jsou žebra napevno přidělána. Otáčky budou zřejmě srovnatelné s klasickým větrákem (prý je to několik tisíc za minutu).

Kouzlo tohoto řešení spočívá v „přechodu“ mezi nehybnou a rotující částí celého chladiče. Mezi nimi je mezera zhruba 0,03 mm, ve které je vzduch. Ta není úplně konstantní, ale právě proto, že jedna část vůči druhé rotuje, se tlak vzduchu v této mezeře sám reguluje a tím i vzdálenost obou disků (podobně jako mezi hlavičkami a plotnami u pevných disků). V podstatě se jedná o „kluzné vzduchové ložisko“, které ovšem zároveň funguje jako médium pro přenos tepla. Jinými slovy nehybná část chladiče skrze něj předává teplo rotujícímu disku nad ní.

Co je na tom nejzajímavější: tato „vrstva vzduchu“ tím, že je tenká, ale má poměrně velkou plochu, disponuje docela slušně nízkým tepelným odporem (jinými slovy dobře vodí teplo). Toho vzduchu je v mezeře mezi oběma disky tak málo, že je schopen se od spodu rychle zahřát a předat tak teplo disku nad ním, ale zase dost na to, aby fungoval jako hydrodynamické vzduchové ložisko. Je dokonce jedno, v jaké poloze je chladič provozován, fungování tohoto vzduchového kluzného ložiska nezávisí na gravitaci, chladič může stejně dobře fungovat jak žebrováním vzhůru, tak i dolů nebo i do strany. Případný kontakt obou ploch prý nepoškodí žádnou z nich (to bude asi také záviset na množství prachu v daném prostředí, ale zase se v té mezeře nemá kam akumulovat, horší to ale podle našeho názoru bude s těmi žebry, protože třeba na lopatky větráků se prach chytá docela rád).

Jsme velmi zvědavi, zda se tento chladič dostane až na pulty obchodů s počítačovými komponentami (využití je samozřejmě vícero, naše zaměření je však specifické na výpočetní techniku, navíc je to první oblast, kam by chtěl autor svůj produkt licencovat). Bude asi záležet na licenčních podmínkách pana Koplowa a jeho schopnosti výrobce přesvědčit, že to je skutečně „killer cooler“. Tak se nám při té příležitosti vybavila Noctua NH-D14, které jsme udělili zlaté ocenění se třemi hvězdami, jistá dávka skepse nám říká, že si Noctua své ocenění pohlídá.