Článek se zabývá problematikou tzv. spammingu. Smyslem tohoto článku je spíše stručně nastínit základní principy, možné způsoby řešení, jakož i některé návrhy de lege ferenda a upozornit na některá sporná místa stávající právní úpravy, než podat ucelený výklad, ve kterém bude pamatováno na všechny související otázky.

K PROBLEMATICE ŠÍŘENÍ NEVYŽÁDANÝCH A OBTĚŽUJÍCÍCH SDĚLENÍ PROSTŘEDNITVÍM INTERNETU, ZEJMÉNA PAK JEHO ELEKTRONICKÉ POŠTY

1.ÚVOD [1]

V poslední době dochází stále častěji ke změnám platné právní úpravy, a to zejména z důvodů společenské potřeby regulovat nové právní vztahy, které vznikají v souvislosti s dosud nevídaným rozvojem a stále častějším užíváním informačních a komunikačních technologií (dále jen ICT), zejména pak Internetu. Rozvoj tohoto, v mnoha ohledech bezesporu fenomenálního média, tak sebou přináší nejen stále narůstající počet jak aktivních tak i pasivních uživatelů, ale také řadu právních otázek týkajících se jeho právního režimu. Jedním z problémů, které se tohoto média bezesporu týkají, je právní regulace tzv. nevyžádaných a obtěžujících sdělení, či přesněji problematika spamu, resp. spammingu [2].

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA POŠTOVNÍCH SLUŽEB SE ZŘETELEM KE KOMUNIKACI PROSTŘEDNICTVÍM DATOVÝCH ZPRÁV (ELEKTRONICKÉ POŠTY)

Jednou z klíčových otázek jakékoliv statě zabývající se právními aspekty doručování, resp. odesílání datových zpráv, a to zejména pomocí elektronické pošty, je otázka existence či neexistence její výslovné právní úpravy. Nejinak tomu bude i v tomto případě a je tedy nezbytné zvážit zda vůbec a do jaké míry lze na elektronické poštu vztáhnout zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (dále jen zákon o poštovních službách), který upravuje obecné podmínky pro poskytování a provozování poštovních služeb a související práva a povinnosti, které při poskytování a provozování poštovních služeb vznikají.

Ze samotné obecné definice poštovní služby vymezené v tomto zákoně (§1 odst. 2) vyplývá, že jde o činnost prováděnou na základě poštovní smlouvy a podle podmínek stanovených tímto zákonem za účelem dodání poštovní zásilky nebo poukázané peněžní částky, přičemž za poštovní zásilku tento zákon považuje mimo jiné také písemnosti (§2 písm. a). Vzhledem k poměrně volnému vymezení pojmu poštovní smlouvy (§4 a násl.) by bylo možné předpokládat, že se na elektronickou poštu tento zákon vztahuje. Jak ale vyplývá z některých dalších ustanovení, nebude tomu tak vždy.

Jak ostatně vyplývá z § 3 tohoto zákona, písemné zprávy (písemnosti, které obsahují sdělení určené konkrétní osobě [3]), které jsou dodávány bezúplatně jsou z jinak výlučné působnosti tohoto zákona vyloučeny. Z uvedeného vyplývá, že za písemné zprávy lze považovat zejména dopisy, pohlednice, korespondenční lístky aj. obsahující adresné písemné sdělení [4]. Služby spočívající v bezúplatném dodávání těchto písemných zpráv tak lze tedy uskutečňovat i jinak než jen prostřednictvím poštovních zásilek, tedy i jinak než za pomoci zvláštního režimu tohoto zákona.

Zákon však nikterak výslovně neuvádí, zda lze za písemnou zprávu považovat rovněž zprávu zasílanou elektronicky (datovou zprávu). Jak ale vyplývá z ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona, "za dodání písemné zprávy se nepovažuje služba spočívající v přepravě sdělení v jiné než písemné podobě". Vzhledem ke skutečnosti, že zpráva zasílaná elektronicky (datová zpráva) je bezpochyby přepravována ve formě elektronické a nikoli písemné (koneckonců jde pouze o řetězce nul a jedniček) lze konstatovat, že se toto ustanovení týká zejména telekomunikačních služeb, při nichž je sdělení transferováno (dodáváno) ve formě elektrických, resp. elektronických impulsů. Aplikace tohoto ustanovení tak připadá v úvahu nejenom v případě zpráv zasílaných elektronicky, ale též u telegramů, u nichž je sdělení přemísťováno telefonem, dálnopisem nebo faxem. Skutečnost, že v tomto případě sdělení v určitou chvíli (bezprostředně před a po transferu) skutečně v písemné formě nemusí být v tomto případě relevantní [5]. V tomto ohledu lze tedy vyslovit domněnku, že zákon o poštovních službách sice na jedné straně považuje zprávu zasílanou elektronickou poštou za zprávu písemnou, avšak přepravu takové elektronické zprávy za její dodání již nepovažuje.

Z těchto důvodů lze učinit závěr, že výše zmíněné vyloučení, resp. omezení zákonné působnosti pro případy "bezúplatně dodávaných písemných zpráv" se na elektronickou poštu vztahuje, a to jak z toho důvodu, že ve většině případů půjde o zprávy zasílané bezúplatně, tak i z toho důvodu, že vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 zákona o poštovních službách, nelze přepravu takové zprávy považovat za její dodání, resp. dodávání ve smyslu zákona o poštovních službách. [6]