Jednou z prvních vlaštovek zabývajících se problematikou nevyžádaných elektronických zpráv na půdě Evropských společenstvích byla směrnice evropského parlamentu a rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") [27]. Motivy vedoucí k přijetí této směrnice lze spatřovat zejména ve skutečnosti, že zasílání nevyžádaných obchodních sdělení elektronickou poštou může být pro spotřebitele a poskytovatele služeb informační společnosti nevýhodné a může narušovat řádné fungování interaktivních sítí. Otázka souhlasu uživatele s určitými formami nevyžádaných obchodních sdělení není předmětem této směrnice, ale je již upravena zejména směrnicemi 97/7/ES a 97/66/ES. V členských státech, které připouští zasílání nevyžádaných obchodních sdělení prostřednictvím elektronické pošty, by mělo být podporováno a usnadňováno zavádění zařízení na vhodné filtrování těchto sdělení. Kromě toho musí být nevyžádaná obchodní sdělení v každém případě jasně rozeznatelná, aby mohla být zlepšována průhlednost a usnadňována funkčnost těchto zařízení zaváděných podniky. Nevyžádaná obchodní sdělení zasílaná elektronickou poštou nesmí pro uživatele představovat žádné dodatečné výdaje.
Tato směrnice ve svém článku 7 (rubrika: Nevyžádaná obchodní sdělení) obsahuje základní pravidla, která mají být do právních řádů členské států Evropských společenství promítnuty. Vedle ostatních požadavků práva ES jsou ty členské státy, které umožňují nevyžádaná obchodní sdělení elektronickou poštou, povinny zajistit, aby uživatel mohl tato obchodní sdělení poskytovatele služeb usazeného na jejich území při jejich přijetí jasně a jednoznačně rozeznat (čl. 7 odst. 1). Aniž je dotčena směrnice 97/7/ES a směrnice 97/66/ES, přijmou členské státy opatření, aby zaručily, že poskytovatelé služeb, kteří zasílají nevyžádaná obchodní sdělení elektronickou poštou, budou pravidelně porovnávat seznamy, do nichž se mohou zapisovat fyzické osoby, které si nepřejí, aby jim byly takové informace zasílány, a že poskytovatelé těchto služeb budou tento seznam respektovat.
Další (poslední) směrnicí komunitárního práva, která upravuje tuto problematiku, je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracovávání osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronické komunikace (směrnice o soukromí a elektronické komunikaci) [28].

Navzdory řadě existujících, a to mnohdy zcela protichůdných, názorů a celkové složitostí této problematiky se domnívám, že ideálním řešením této problematiky je pouze řádné právní zakotvení institutu seznamu nevyžádaných adres elektronické pošty (tedy tzv. opt out registru), a to zároveň s jasnou a vymahatelnou možnosti kdykoliv a bez obtíží již zaslané, ať vyžádané či nevyžádané elektronické sdělení, do budoucna odmítnout.
Uvedené by znamenalo promítnutí výše zmíněných principů do platných zákonných norem. Za vyhovující předpis, který by měl tuto problematiku upravovat lze dle mého názoru považovat buď zákon o reklamě, zákon o poštovních službách, případně telekomunikační zákon.
Výše uvedeným postupem bychom pak rovněž harmonizovali jeden ze zbývajících závazků směrnice evropského parlamentu a rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu").

Zejména vzhledem k poněkud problematickému dokazování spammingu (viz. výše) se zdá být stávající orgán dozoru v podobě živnostenských úřadů poměrně nevyhovující. Osobně bych se tedy spíše přikláněl ke změně platné právní úpravy ve formě přenesení většiny pravomocí, které stávající regulátor (orgánu dozoru) vůči spammingu má, na Český telekomunikační úřad. Pravomoc a působnost Českého telekomunikačního úřadu by tak byla výrazně rozšířena a vztahovala by se výlučně na spamming šířený prostřednictvím telekomunikačních sítích ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v platném znění. Živnostenské úřady by tak přišly o část pravomoci a působnosti, avšak podstatná část dohledu by jim zůstala [29].

Vzhledem k již zmíněné možné anonymitě (neodhalitelnosti) elektronické pošty, se zdá být významné stanovení určitých povinností, resp. opatření pro šiřitele (event. i zpracovatele) nevyžádané zprávy elektronické pošty, jejichž účelem bude zejména zajištění identifikace odesílatele takovýchto zpráv. V tomto ohledu by si jistě našel své uplatnění i institut zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen ZoEP)