V roce 1976 schválili v Sovětském svazu projekt raketoplánu, který známe jako Buran. Byl hodně originální, protože oproti americkému raketoplánu neměl být nikdy jediným pilotovaným prostředkem a zároveň jeho nosná raketa Eněrgija k mohla být použita i k vynesení jiného nákladu.

Komplex nikoliv jedno řešení

Sovětští konstruktéři tedy navrhovali vyvíjet raketoplán a jeho nosnou raketu takovým způsobem, aby mohla vynášet kterýkoliv jiný náklad. Takový přístup byl velmi rozumný, protože Buran neměl startovat zas tak často a zároveň armáda požadovala těžký nosič pro vynášení orbitálních stanici i kosmických zbraní.

Samotný raketoplán Buran byl na první pohled velmi podobný americkému Space Shuttlu, ale nebylo to kopírováním. Armáda vznesla podobné požadavky ve smyslu, když to mají Američané, my to musíme mít také. Sovětský raketoplán ale neměl mít vlastní startovací raketové motory – měl se svést stejně jako kterýkoliv jiný náklad. Ostatní podobnost byla dána fyzikálními zákony a zkušenostmi z letů experimentálních vztlakových těles známých jako BOR.

Porovnání kosmické rakety Sojuz, amerického raketoplánu Space Shuttle a sovětského komplexu Eněrgija-Buran. Zdroj: NASA (Wikipedia)

1,5 stupňová koncepce

Také samotná nosná raketa Eněrgija neměla obdoby. Hlavní část tvořil centrální stupeň na kapalný kyslík a kapalný vodík. Oproti externí palivové nádrži ET amerického raketoplánu byla vybavena čtveřicí raketových motorů RD-0120 spalujících kapalný kyslík a vodík, které v podstatě suplovaly raketové motory SSME na americkém raketoplánu. Dávaly tah po 1 961 kN ve vakuu a při startu přes 6 MN.

Mohutný zjev dávala Eněrgiji čtveřice raketových startovacích boosterů po stranách, každý s jedním čtyřkomorovým raketovým motorem RD-170 spalujícím kapalný kyslík a kerosin. Tah u hladiny moře jednoho motoru byl úctyhodných 7,55 MN, takže celkový tah při startu přesahoval 36 MN. To bylo dokonce více, než jaký byl tah 1. stupně Saturnu V!

Eněrgija na startovací rampě bez připevněného užitečného nákladu. Zdroj: RKK Energija.

Žádný další stupeň Eněrgija neměla a podobně jako vůbec první sovětská kosmická raketa byla pouze 1,5 stupňová. Centrální stupeň prostě hořel o něco déle, zatímco postranní bloky byly po vyčerpání pohonných látek odhozeny již v průběhu letu. Při startu vážila Eněrgija 2 400 t, což z ní dělalo a dodnes dělá druhou, respektive třetí nejtěžší kosmickou raketu (záleží na tom, zda počítáte s N1, která na oběžnou dráhu nikdy nedokázala úspěšně vynést náklad).

Pouze dva starty

K prvnímu startu byla raketa Eněrgija připravena 15. května 1987. Na svém boku měla vynést 80 t těžký náklad známý jako Poljus. Šlo o původně plánovaný modul orbitální stanice, jinak zbraň pro ničení cizích družic. Na oběžnou dráhu se ale náklad nedostal. Sověti oznámili, že se jednalo o úspěšný test 1. stupně a k dalšímu se nevyjadřovali. Dodnes se diskutuje, zda pokyn k nevynesení na orbitu nedal tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov, který neměl zájem o militarizaci kosmického prostoru.

Eněrgija s Poljusem na svém boku. Zdroj: RKK Energija.

15. listopadu 1988 vynesla Eněrgija poprvé a zároveň naposledy sovětský raketoplán Buran. Ten dosáhl oběžné dráhy ve výšce 251 km – 263 km po zažehnutí vlastních motorů po dobu 66 sekund. Po jediném obletu se vrátil.

Start rakety Eněrgija s raketoplánem Buran. Zdroj: RKK Energija.

Žádný další start se nekonal. Eněrgija se stejně jako celá řada dalších ambiciózních kosmických i jiných projektů stala pohrobkem Studené války.

Další zvažované varianty

Eněrgija dokázala na nízkou oběžnou dráhu podle propočtů vynést stotunový náklad. Hypotetické nosnosti na dráhu k Měsíci nebo Marsu jsou jen orientační, protože Eněrgija byla stavěná jako nosič na nízkou oběžnou dráhu kolem Země. Pokud by tak vypouštěla například těžkou sondu nebo meziplanetární loď tak nutně s vlastním stupněm, který by sám rozhodoval o konečné nosnosti.

Zvažována byla také celá řada modifikací a variant. Eněrgija M přezdívaná „baby“ vznikla dokonce jako rozměrová maketa. Centrální stupeň měl být zmenšen a poháněn na místo čtyř pouze jedním raketovým motorem. Stejně tak místo čtyř urychlovacích boosterů zůstaly jen dva. I přesto měla mít Eněrgija M nosnost 35 t na nízkou oběžnou dráhu a dnes by byla suverénně nejtěžší provozovanou kosmickou raketou. Jenže po rozpadu Sovětského svazu dostaly přednost rakety řady Angara, i když žádná z nich do dnešních dnů neodstartovala (nejlehčí varianta by měla odstartovat poprvé snad letos). Technologie, stupně i raketové motory Eněrgija M přitom byly vyvinuté a vyzkoušené.

Maketa kosmické rakety Eněrgija M alias „Baby“. Zdroj: http://www.espacial.org

Pravým opakem mohla být Eněrgija známá jako Vulkan. Počet postranních boosterů měl být zdvojnásoben na osm a na centrální stupeň se plánovalo umístit 3. urychlovací stupeň. Užitečný náklad měl být umístěn nad ním pod aerodynamickým krytem. Hmotnost takového monstra byla spočítaná na 4 747 t a nosnost na nízkou oběžnou dráhu na 200 t!

Za zmínku stojí také Eněrgija II alias Uragan, která měla mít okřídlené raketové stupně a sama být chráněná tepelným štítem pro návrat. Po návratu měly být jednotlivé stupně zkontrolované a připravené k dalšímu startu. V konečné fázi tak měla být Eněrgija 2 kompletně vícenásobně použitelná.