Na Měsíc chtěli také Rusové, i když to nikdy nepřiznali. V druhé polovině šedesátých let bylo přistání na měsíčním povrchu hlavním cílem jejich pilotovaného programu. Vedle bezpilotních sond a pilotované lodě známé dnes jako Sojuz, vyvíjeli Sověti také mohutnou lunární raketu známou jako Herkules, Lenin nebo N1. Bohužel ani jeden ze čtyř jejích startů nebyl úspěšný.

Samá prvenství a náskok v raketové technice

Vypuštění Sputniku v roce 1957 bylo pro svět překvapením. Tajné služby samozřejmě věděly o existenci sovětského raketového programu, ale nikdo nečekal, že vypuštění družice přijde tak brzy nebo spíše před Američany.

První sovětská raketa, původně mezikontinentální R-7, známá jako Sputnik byla opravdu velká. Hmotnost první družice pouhých 83,6 kg nebyla dána omezením nosiče, ale spíše improvizací. Vývoj původní těžké vědecké družice se zbrzdil, a proto dal Hlavní konstruktér vyvinout jednodušší družici prostějšij Sputnik. Sputnik 3 už vážila 1 327 kg. Celé to bylo dáno tím, že Rusové měli prostě těžké atomové bomby a proto museli mít o to silnější rakety. Vlastně kosmickou raketu měli jen jednu – R-7 alias Sputnik alias Vostok alias Luna. Další kosmická raketa Proton byla poprvé vypuštěna až v polovině šedesátých let.

Jedno prvenství střídalo druhé. První družice, první živý tvor ve vesmíru, první člověk ve vesmíru, první žena ve vesmíru, první vícečlenná posádka, první výstup do volného prostoru a tak bychom moli pokračovat…

První snímek odvrácené strany Měsíce pořídila sovětská sonda Luna 3.

Sen Hlavního konstruktéra

Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov snil o letu na Měsíc. Přednost však měla jednotlivá prvenství, o kterých se dobře psalo a referovalo jako o důkazu úspěchu komunistického režimu. Jenže v pozadí všech úspěchů i neúspěchy probíhaly neustálé boje mezi konstrukčními kancelářemi, politiky i konstruktéry samotnými. Šlo o to, kdo si z nového koláče urve co nejvíce.

Sergej Koroljov nemohl systematicky pracovat na lunárním programu, tak jak by si přál. Přesto v roce 1963 započali práce na nové kosmické lodi pro oblet a později přistání na Měsíci. Chybělo ovšem to hlavní – kosmický nosič. Kosmická raketa Vostok, později Sojuz pro vynesení lidí k Měsíci nestačila. Na místo ní předpokládali sovětští konstruktéři využití zmíněné rakety Proton, která měla dvojici kosmonautů vynést v prvním řadě alespoň k měsíčnímu obletu.

Na Měsíci měl přistát sovětský kosmonaut až ve druhé fázi. Předpokládalo se totiž, že Proton a Sojuz bude pro oblet Měsíce připraven dříve než lunární raketa známá jako N1. Rusové se proto chtěli pojistit, aby je Američané nepředběhli v obletu a pro případ nezdaru by měli alespoň jedno prvenství.

Kosmická raketa Proton mohla dostačovat pouze na oblet Měsíce – nikoliv přistání na jeho povrchu. Zdroj: Roskosmos (Wikipedia)

Problém s raketovým motorem

Velké problémy měl Sergej Koroljov s raketovými motory. Zatímco Američané vyvíjeli F-1 už od poloviny padesátých let, Sověti ještě nezačali. Vývoj raketového motoru byl vždy zahájen až pro konkrétní kosmický nosič.

V prvním stupni bylo třicet raketových motorů NK-33. Zdroj: Ruská federace (Wikipedia)

Přední konstruktér Valentin Gluško navrhoval pro N1 raketové motory na toxické pohonné látky. To však odmítal Sergej Koroljov a s Gluškem se měl dokonce ostře pohádat. Nakonec mu nabídl raketové motory Kuzněcov, ale ten s nimi neměl takové zkušenosti a jejich tah měl být příliš malý. Hlavní konstruktér nabídku přesto přijal, protože žádné jiné raketové motory neměl k dispozici.

Raketové motory NK-33 nebyly špatné. Spalovaly kapalný kyslík a kerosin stejně jako F-1 u Saturnu. Jejich největší slabinou byl ovšem příliš malý tah 1 505 kN u hladiny moře. Příliš malý na tak těžkou raketu. V prvním stupni jich muselo být třicet na místo pěti raketových motorů u Saturnu V. Není třeba dodávat, že vyšší počet nejen že zvyšuje pravděpodobnost selhání, ale hlavně byl v té době dost těžko řiditelný.

N1 na startovací rampě

Další vadou na kráse rakety N1 bylo to, že vývoj byl definitivně schválen až v roce 1965. Američané přitom vyvíjeli Saturn V už od roku 1962 a raketové motory pro něj od roku 1955!

Porovnání amerického Saturnu V (vlevo) se sovětskou N1. Zdroj: NASA (Wikipedia)

Počátkem roku 1966 stíhá projekt další těžká rána. Umírá Hlavní konstruktér. Vývoj lunární rakety N1 přebírá jeho zástupce a nyní nástupce Vasilij Mišin. Ten ale tlaky a odpovědnost vyplývající z funkce nezvládá a problémy utápí v alkoholu. O rok později navíc v troskách kosmické lodi Sojuz umírá kosmonaut Vladimír Komarov. Sovětská pilotovaná kosmonautika se dostává do krize. Na Vánoce roku 1968 uskutečňuje posádka Apolla 8 oblet kolem Měsíce. Sovětský oblet Měsíce přestal být aktuální.

Přes všechny problémy stála v únoru 1969 na rampě kosmodromu Bajkonur jakkoliv v celku neotestovaná superraketa N1. Na výšku měřila 105 m a spodní stupeň měl průměr 17 m. Váha dosahovala 2 735 t a o vynesení soulodí k Měsíci se mělo postarat dohromady pět raketových stupňů. Lunární raketu zachytily také americké špionážní družice. Všem účastněným bylo jasné, že se Sověti chystali letět na Měsíc. Nikdy na západě ale netušil, jak si na tom byla N1 ve skutečnosti.

Dvě kosmické rakety N1 na startovních rampách. Zdroj: Russian federation (Wikipedia).

Čtyři starty, všechny neúspěšné

21. února 1969 se zažehlo všech třicet raketových motorů prvního stupně a N1 začala stoupat. Pod aerodynamickým krytem byla nepilotovaná kosmická loď Zond, která měla oblétnout Měsíc a přistát na Zemi. Jenže po minutě se objevil požár v motorové sekci a necelých 69 sekund od startu došlo ve výšce 12 km k mohutné explozi.

K dalšímu startu došlo 3. července 1969 a všem bylo jasné, že závod je prohraný. Za dvacet dnů nemohli Sověti stihnout vypustit pilotovanou kosmickou loď, byť ještě před startem doufali, že se Američané dostanou do problémů. Jeden z raketových motorů prvního stupně rakety N1 vypověděl službu, ale byl vypnut a letělo se dál. Za chvíli však došlo k mohutné explozi. Poškozena byla i startovací rampa, takže definitivní konec nadějí. Že Sovětský člověk na Měsíci zřejmě nepřistane, bylo zřejmé.

V letech 1971 a 1972 došlo ještě ke dvojici startů. Oba byly neúspěšné a Sověti zlikvidovali vše, co by lunární program připomínalo. Prvenství nakonec s N1 jedno získali. Jedna z explozí byla podle historiků vůbec nejsilnějším „neatomovým“ výbuchem v historii.