Po instalaci dostanete systém plně vybavený, ale s několika nedodělky. První, co na vás po chvíli vyběhne, je upozornění, že nemáte kompletní lokalizaci. Tento proces následně nějaké balíčky doinstaluje, ale i tak mnohé části systému nadále mluví nějakým divným nářečím (hodně moc podobným angličtině). To je sice trochu zvláštní u LTS vydání, ale držme se obligátní praktické poučky, a sice, že Ubuntu LTS verze ROK.MĚSÍC začíná být vyladěné až ve verzi ROK.MĚSÍC.1. Takže v případě potřeby přejít na 16.04 LTS co nejdříve se musíte smířit s nehotovou lokalizací.

Co však bylo smutnější, že zaškrtnutí instalace uzavřených ovladačů a softwaru na mém konkrétním PC znamenalo, že ovladače pro GeForce se stejně nenainstaloval a systém jel přes otevřený ovladač nouveau. Všechna čest, nyní už alespoň nejsou rozpadlé texty a pro běžné použití tento ovladač lze se skřípěním zubů akceptovat, ale to nic nemění na tom, že instalátor evidentně neodvedl svoji práci.

Výchozí volba aplikací je také poněkud řídká. Když už se Ubuntu oprostilo od jha 700MB limitu (aktuálně má obraz ~1,4 GB), pak nevidím důvod, proč člověk musí doinstalovávat takové samozřejmé věci jako GIMP. Ale budiž.

Bohužel ale musím za sebe říci, že s verzí 16.04 LTS zažívám totéž jako s 15.04 a 15.10: systém sám je poměrně stabilní, ale nahodile padají aplikace. Kupříkladu výchozí přehrávač videa prostě nenaběhne, vždy hodí SIGSEGV a totéž se mi jen během prvních 10 minut stalo i s jinými, vždy ale „zbuchl“ SIGSEGV s cogl_rendererem. CoGL je 3D API z GNOME, součást projektu Clutter, který má na starosti renderování grafického prostředí v GNOME.

A přiznám se, že tímto mě Ubuntu 16.04 LTS znechutilo natolik, že upouštím od plánu jej trvale provozovat. Stejné problémy na mém i dalším stroji dělaly obě předchozí verze a tyto problémy na mém stroji nepozoruji s Mageiou či Windows. Takže ke zbytku už jen krátce, ostatně záhy pochopíte proč to dnes není na velké povídání.

Ono, jak už jsme si uvedli dříve, totiž Ubuntu 16.04 LTS vlastně nic nového zásadního nepřináší. Je zde tedy systemd, ale to už bylo dříve, věci z GNOME také používá Ubuntu poměrně hojně odjakživa (ostatně s GNOME 2.xx začínalo) a tak za zmínku stojí vlastně jen to centrum softwaru z GNOME. I to (resp. možná jeho implementace v Ubuntu) má své mušky, kupříkladu výběr programů do daných podkategorií je dost mimózní (různé často používané nenaleznete ve výběru kategorie (např. "Hry"), ale až v další podkategorii (například "Strategie") a zvláštně se i programy přelínají mezi kategoriemi (například Audacious mezi přehrávači Videa)).

Ale jinak Ubuntu desktop, tedy prostředí Unity, vyzrálo do lepší podoby. V základu neodesílá dotazy ven na internet (směrem k Amazonu), pluginy do Dashe se snadno doinstalovávají a celkově mám pocit, že kdybych si dokázal zvyknout na „masoxové“ pojení, kdy nabídka okna je v liště nahoře na obrazovce (navíc skrytá) a tlačítka pro minimalizaci, maximalizaci a zavření v levé horní části okna, tak bych řekl, že se Unity až tak neliší od mého aktuálně používané nastavení LXDE.