Nemálo výkonu přidá také technologie Turbo Boost, kterou v „Sandy Bridge“ Intel vylepšil způsobem, že se snadno můžete setkat s různými výsledky dvakrát za sebou spuštěného benchmarku. Důvod na obrázku vysvětluje Sandy Bridge Lead Architect Opher Kahn.

Nová generace Turbo Boost využívá faktu, že ohřátí procesoru po započetí zátěže nějaký čas trvá. A než se procesor zahřeje na úrověň danou hodnotou TDP (která ve skutečnosti nemá udávat spotřebu, má klást nároky na chlazení, jehož úkolem je odvádět vygenerované watty z tepla), může běžet rychleji. Turbo Boost tak procesor krátce přetaktuje zjednodušeně řečeno „nad hodnotu TDP“ (tedy nad úroveň, kdy by procesor při trvalé zátěži vydával více tepla, než by chlazení dimeznované na patřičnou hodnotu TDP bylo schopné odvádět). Jakmile se teplota dostane (nebo hodně přiblíží) na úroveň TDP, Turbo Boost procesor zpomalí „do mezí TDP“, což stále ještě znamená procesor běžící na vyšším taktu, než je jeho nominální frekvence. A podle kvality chlazení pak při pokračující zátěži dle vygenerovaného tepla dále zpomaluje. O kolik se dá překročit limit TDP, můžete nastavit v BIOSu.

To se pochopitelně promítne i ve výkonnostních testech. Pokud budete chtít krátkodobou úlohu svěřit procesoru, který je ještě studený, vykoná ji o poznání rychleji než procesor, který právě uběhl maratón v podobě kódování celého filmu. Ono to „krátkodobé zrychlení“ v relativním měřítku zas až tak krátkodobé není, podle kvality chlazení může dosahovat jednotek až desítek sekund. Předpoklad je takový, že procesor většinu času „proidlí“, tedy stráví v klidu, bez nějaké zátěže. A když se po něm nějaká krátkodobá zátěž chce (třeba otevření obrázku), uživatel potřebuje, aby se to stalo rychle. Procesor se tedy přetaktuje na nejvyšší možnou úroveň, operaci udělá rychle a zase se vrátí do klidu, zatímco spokojený uživatel už si prohlíží obrázek. Tím je pochopitelně ovlivněn nezanedbatelný faktor uživatelského pohodlí, jímž je subjektivní svižnost systému. Operační systém sám o sobě je takovým typickým příkladem úlohy vyžadující výkon nárazově (plus se sem řadí třeba otevření a zpracování nějakého souboru do prohlížeče či editoru, načtení další stránky prezentace nebo PDF dokumentu a podobně).Čím svižněji pak pracuje procesor, tím více oceníte potřebu nasazení SSD namísto pevného disku, kde už začínají být léta se v podstatě neměnící přístupové doby krajně protivné (zvlášť pro ty, kteří měli možnost pár dní pracovat s nějakým slušnějším SSDčkem ;-).

Závěrem lze říci, že Intel integrací grafiky a paměťového řadiče na jeden kousek křemíku k jádrům a L3 cache spolu s implementací prstencové sběrnice odvedl zatraceně dobrý kus práce. Procesory má bezkonkurenčně dobré už hezkou chvíli a nyní začíná dávat smysl i jeho integrovaná grafika, zatímco konkurenční low-end smysl pomalu ztrácí. A ač je to z hlediska určení do toho kterého segmentu trochu mimózní, sluší se říci, že grafika Intelu je na srovnatelné úrovni jako grafika v prvních procesorech AMD „Fusion APU“, ke štěstí jí chybí jen drobnůstka: DirectX 11. Zatím to bude jen DirectX 10.1, nicméně už s podporou DirectCompute a hardwarovou akcelerací kódování HD videa (hardware je připraven nechat se škádlit i OpenCL, ale to prý Intel nehodlá řešit, nechá to na komunitě). Až si otestujeme i grafiku v AMD„Fusion“ APU, budeme moci vynést závěr, která integrovaná grafika je rychlejší.