Nejprve si uděláme malý (ne)pořádek v generacích procesorů Intel Core. 2010 Intel Core Processor Family se záměrně nejmenuje první generace, protože Intel v té době pochopitelně nemohl prozradit, že přijde generace druhá a za druhé už tu vlastně před nimi byly ještě dvě generace procesorů, které nesly jméno Core – byly to Core Solo/Duo a Core 2 Solo/Duo/Quad. Realita je nicméně taková, že dosavadní řada Core i7/i5/i3 se jmenuje 2010 Intel Core, zatímco novým Core i7/i5/i3 („Sandy Bridge“) Intel říká Intel Core druhé generace. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. My jsme chtěli používat označení Intel Core řady 2000, ale protože nám s tím trochu koliduje označení Intel HD grafik (2000 a 3000), budeme raději více používat označení Intel Core řady 2xxx (bez ohledu na skutečnost, že nemáme jak rozumně v tomto stylu nazvat řadu předchozí, kde by bylo označení řada 1xxx krajně nepřesné). Bylo by nám opravdu milejší, kdyby Intel přišel třeba s označením Core i8/i6/i4, ale to se mu zase nehodí do krámu, protože Core řady 2xxx nepovažuje za high-end segment, tam řadí Core i7 pro patici LGA1366, a to i přes skutečnost, že s příchodem řady 2xxx nebude až na šestijádra (a možná v budoucnu i osmijádra? Je tipujeme ;-) v segmentu LGA1366 skutečně oč stát. Prostě ač se snažíme sebevíc, nemůžeme o značení Intelových procesorů říci nic pozitivního. Doposud to byl jen chaos, teď už je to šílený chaos.

Přesto se pokusme najít si v tom trochu pořádek a podívejme se alespoň na několik základních rozdílů mezi dosavadní (2010) a druhou generací (řada 2xxx) procesorů Intel Core i7/i5/i3. Budeme nyní srovnávat nikoli s původními „Nehalemy“, ale až s řadou „Westmere“ určenou pro socket LGA1156, protože té je nová generace nejen bližší, ale i podobnější (a to právě díky integrované grafice, PCI Express řadiči a komunikaci s čipsetem přes DMI).

Celý kousek křemíku obsahující čtyři jádra, grafiku a další součásti, zabírá 216 mm² a čítá něco málo přes 995 miliónů tranzistorů (skoro miliarda, pro srovnání šestijádrový Gulftown, také na 32nm procesu, zabírá plochu 248 mm², na níž se tísní zhruba 1,17 miliardy tranzistorů). Každé jádro má (stejně jako předchozí generace Core procesorů) 256 kB L2 cache, všechna jádra a grafika pak sdílí v nejvyšších verzích až 8 MB L3 cache. Žádné „Sandy Bridge“ dvoujádro nemá (zapnuto) víc jak 4 MB L3 cache.

Intel si u příležitosti uvedení těchto procesorů tak trochu přestal hrát na části Core a Uncore. U dosavadní generace procesorů Core (i7/i5/i3) část Core představovala samotná procesorová jádra a část Uncore zbytek včetně L3 cache. V této nové (druhé) generaci by už část Uncore převažovala nad Core, navíc ale toto dělení postrádá smysl, protože Intel opouští interní komunikační rozhraní QPI a zanáší do procesoru nesrovnatelně efektivnější prstencovou sběrnici neboli Ring Bus.

Prstencová sběrnice zde hraje roli komunikačního rozhraní, skrze nějž si předávají data jádra, čtyři části L3 cache (zde nazývaná jako Last Level Cache), grafika a System Agent, jehož součástí je paměťový řadič a výstupní rozhraní FDI (Flexible Display Interface, což je tak trochu upravené DisplayPort rozhraní) pro předávání obrazových dat do čipsetu (ten pak zajišťuje jejich posílání na video výstupy). System Agent pak dále komunikuje i s PCI Express řadičem, který se stará také o komunikaci s čipsetem skrze protokol DMI.

Prstencová sběrnice je sice technicky jednosměrná, ale klidně si ji můžete představit jako obousměrnou, neboť data mohou ze šesti „zastávek“ proudit libovolným směrem podle potřeby (asi nebližší pro představení si fungování této sběrnice je výtah typu Páternoster, jehož kabiny mají daný směr, ale osoby mohou na kterémkoli patře nastoupit do kabiny jedoucí požadovaným směrem). L3 cache (LLC alias Last Level Cache) je sice sama o sobě dělena na čtyři samostatné bloky, ale jakékoli jádro může skrze prstencovou sběrnici komunikovat s jakoukoli její částí. Stejně tak má do celé L3 cache přístup integrovaná grafika.