Podle smlouvy, se kterou podle Stebbinse Microsoft svou „pasivitou vyjádřil souhlas“, nyní firma dluží Stebbinsovi půl biliónu dolarů (500 miliard, neboli anglicky „500 billion“). Stebbins po datu, kdy dodatek „vstoupil v platnost“, poslal Microsoftu pozvánku k rozsouzení sporu ohledně dlužné částky. V pozvánce byla i klauzule o vzdání se nároku na řešení sporu, pokud Microsoft nezareaguje do 24 hodin. Jak si asi domyslíte, Microsoft opět nezareagoval. Stebbins tak podle svých slov automaticky „vyhrál“ svůj nárok na zmíněnou částku. Nyní se o ni s Microsoftem soudí, už podal žalobu u federálního soudu v Seattlu s tím, že se bude hájit sám.

Stebbins obrazně řečeno tvrdí, že tím dává firmám „ochutnat jejich vlastní medicínu“. Nezřídka se stává, že firmy změní smlouvu s tím, že pokud uživatel smlouvu nevypoví, vstupuje v platnost její nová verze. Prakticky totéž nyní zkouší Stebbins s tím, že jsou dvě možnosti: buďto vyhraje zmíněnou částku, nebo vznikne precedentní rozhodnutí, podle něhož dodatky ke smlouvě tímto způsobem „vynucené“ nebudou platné.

Stebbinsovy vyhlídky na vítězství jsou nicméně po ohledání dalších faktů poměrně mizivé. Toto totiž není první a zřejmě ani poslední žaloba, kterou u soudu v Seattlu podal. Řada z nich byla již zamítnuta, další řada je stále otevřená (možná proto, že soudce ještě nenašel čas na jejich zamítnutí). Smlouva s Microsoftem o užívání sítě Xbox Live sice neobsahuje žádnou frázi, podle níž nemůže být pozměněna ze strany uživatele, obsahuje však ustanovení o tom, že Microsoft nepřijímá žádné připomínky e-mailem. A to je právě to, co Stebbins udělal, neboť, jak říká, udržuje náklady co nejníže, takže dodatek nevytiskl na papír a neodeslal jej klasickou poštou, ale prostě poslal e-mailem. Navíc si je vědom, že jej poslal na místa, kde se přijímají běžné e-maily, tudíž lidé, kteří je „třídí“, nerozpoznají jejich důležitost a nebudou vědět, že mají nějakým způsobem reagovat. Nejspíše tím naráží na skutečnost, že drtivá většina uživatelů, kteří odsouhlasí nějakou smlouvu jedním kliknutím, si rovněž neuvědomuje právní důsledky takového úkonu, což je ovšem nezbavuje povinností z takové smlouvy vyplývajících.

Na závěr tohoto příběhu bychom rádi připomněli jedno poměrně důležité poselství, které se váže k uzavírání jakýchkoli smluv: Přečíst musíš, podepsat můžeš. Platí to i v elektronickém světě. Kdyby každý, komu se v typické současné smlouvě něco nelíbí, s ní skutečně nevyjádřil souhlas a nezapočalo se její plnění, dokážete si představit, jak by musela taková smlouva vypadat, aby s ní 95 % uživatelů skutečně souhlasilo v plném rozsahu a bylo ochotno ji bez výhrad a zcela vědomě přijmout?