Vnitřek

Protože jsem šťoura k pohledání, nedalo mi to a projektor jsem otevřel, abych se podíval dovnitř. První, čeho jsem si totiž po zapnutí všiml, bylo lehké zahvízdání, kdy se něco rychle roztočilo, slyšitelně ustálilo otáčky a pak se teprve rozběhly větráky. To něco znělo podobně jako 2,5palcový pevný disk, jen šelestění hlaviček chybělo.

Jako jedno z mála zařízení je projektor BenQ PB6110 „plný něčeho“, nějaké větší hluché místo prakticky nenajdete. Co se to však v projektoru při zapnutí tak podezřele roztáčí? Na obrázku se zaměříme na místo vpravo od chladiče, který je vidět pod objektivem.

Zde je ukryto ono tajemné rotační těleso. Jde o precizním krokovým motůrkem otáčené skleněné kolečko, které je poskládáno ze čtyř barevných výsečí. Hned na druhém obrázku vidíte předěl mezi dvěma barvami. Celkem špatně se studovalo a ještě hůře fotilo. Kolečko se samozřejmě točilo podstatně rychleji než na obrázku (každý snímek je focen s dobou expozice jedné tisíciny sekundy), ale jako názorná ukázka to, myslím, postačí.

Pohledem na promítací plochu (kterou v mém případě nepředstavovalo nějaké speciální plátno, ale úplně normálně vápnem nabílená zeď) lze rozpoznat, že jednotlivé body se neskládají ze tří vedle sebe posazených barevných bodů (červený, zelený, modrý), jako je tomu u drtivé většiny obrazovek (krásně je to vidět třeba na LCD monitoru když se podíváte hodně zblízka). V projektoru je každý bod tvořen svým vlastním plnobarevným čtverečkem.

Jak funguje DLP technologie

Nyní si dáme lehký výklad technologie DLP (Digital Light Processing), která je v projektoru pro tvorbu obrazu použita. Srdcem DLP technologie je DMD (Digital Mirror Device) - čip se soustavou mnoha strašně mrňavých zrcadýlek (v tomto případě je jich alespoň 800 × 600, spíše tak ještě o jednu řadu z každé strany navíc, protože i obraz o rozlišení 800 × 600 bodů se dá o bod do každé strany posunovat). Každé zrcadýlko má prý velikost necelé pětiny tloušťky lidského vlasu). Takto malinká zrcadélka dokážou neuvěřitelně rychle kmitat a to tak, aby se dopadající světlo buďto odrazilo, nebo neodrazilo skrze optickou soustavu na plátno. Říkáte si, „to jsou ale jen dva stavy, světlo a tma“. Jak se z toho dá udělat přes 16 milionů barev?

Máte pravdu, nakloněné zrcadlo světlo na plátno buď odrazí nebo ne. Mikrozrcadélka proto musejí umět kmitat tak rychle, aby sledem dopadajícího a nedopadajícího světla vznikla škála šedé. Pokud tedy svítí v bodu čistě bílá, zrcadélko neustále odráží světlo. Pokud je vidět 50% šedá, zrcadélko kmitá jak o život, protože jen polovina světla se musí dostat na plátno. Pokud zobrazuje projektor téměř černou, ale nikoli zcela černou, zrcadélko jen „několikrát“ kmitne, aby dostalo na plochu jen tolik světla, kolik je potřeba (přičemž výraz „několikrát“ zde má stále význam mnoha kmitnutí za sekundu, protože i tmavá ne zcela černá barva se musí neustále jevit jako souvisle tmavá, nesmí to být sled viditelných světlých bliknutí).

A do toho všeho musíme ještě vytvořit barvy. Od toho je v projektoru ono barevné kolečko. To v pravidelných intervalech (protože se otáčí konstantní rychlostí) přivádí na DMD sled červeného, modrého, zeleného a také jasného nezbarveného světla. Pro každou právě dopadající barvu tak musí DMD vytvořit ze všech zrcadélek příslušný obraz, aby se složením všech tří barev docílilo požadovaného výsledku. To vše se musí dělat tak rychle, aby lidské oko žádné přeblikávání barev nezpozorovalo.

Jednotlivé barevné složky:

Výsledný obrázek:

Právě uvedené obrázky byly nafoceny s krátkou časovou závěrkou tak, aby fotoaparát zachytil jednotlivé barvy promítaného obrazu (1/1000 s). Poslední obrázek, který představuje to, co bychom měli vidět, byl vytvořen v grafickém editoru pouhým poskládáním právě těchto obrázků a (pokud pomineme odchylky vzniklé focením převážně jedné barvy) v podstatě odpovídá tomu, co se pak promítá na plátno. Reálný obrázek s tímto útvarem si můžete zobrazit kliknutím na onen poslední poskládaný náhled.

Musím říci, že při sledování promítaného obrazu v klidu jsem skutečně žádné bliknutí nezaregistroval, ani když jsem chtěl. Pokud byl však promítán obraz s ostrým přechodem tmavých a světlých ploch, při prudkém pohybu pohledem (stačí cuknout očima) lze na kontrastním přechodu zpozorovat rozklad barev na RGB složky. Rozhodně se však nemusíte bát, že byste běžně viděli něco podobného, co ukazuje malý obrázek vpravo (takto se může jevit některým kamerám a fotoaparátům s krátkou expoziční dobou snímků). Pokud na něj kliknete, uvidíte to, co byste správně měli vidět (takový obraz na plátně by se vám na pohled neměl ani hnout).

Pokud máte nainstalován Macromedia Flash a chuť stáhnout 1,9 MB, můžete se kliknutím na obrázek níže podívat na názorný animovaný výklad (možná se sluší přípomenout, že zdejší barevný kotouček narozdíl od testovaného projektoru neobsahuje čirý filtr).

Promítaný obraz

První, co po zapnutí projektoru uvidíte, je startovací logo s drobným indikátorem průběhu spuštění (to je ta vodorovná čárka dole). Zpočátku ani to nevidíte, ale jak se lampa zahřívá, jas obrázku sílí a když je zcela zahřátá, je nastartováno a začínají se vyhledávat zdroje video signálu. Úvodní zahřívání netrvá dlouho, během zhruba čtvrt minuty můžete začít promítat.

Obraz můžete promítat čtyřmi způsoby. Buďto úplně klasicky tak, že je projektor položený a promítáte na stěnu. Nebo můžete projektor připevnit na strop a pak nastavíte otočení obrazu. Oba režimy lze zkombinovat se situací, kdy promítáte na průsvitnou, nikoli však průhlednou plochu (taková plocha je jakoby matná) a tudíž se na výsledný obraz díváte z její druhé strany.

Výchozí způsob promítání Promítání s projektorem na stropě Promítání na zadní stranu projekční plochy Promítání na zadní stranu projekční plochy s projektorem na stropě

V mém případě byl vždy použit první způsob promítání. Na strop jsem projektor nemontoval a ani nemám onu matnou projekční plochu.