Apple M1 je SoC zaměřené na systémy s nízkým TDP. Danou charakteristikou této architektury je (oproti světu x86 čipů) relativně nízká taktovací frekvence vyrovnaná relativně vysokým IPC a k tomu velmi vysoký rozpočet tranzistorů. Upřímně řečeno by asi byla zajímavá analýza, jaké marže měl Intel na procesorech dodávaných Applu, když je pro Apple výhodnější tyto procesory nahradit produktem s násobně vyšším rozpočtem tranzistorů, který musí být čistě po stránce výrobních nákladů násobně dražší.

M1 však disponuje pouze čtyřmi výkonnými jádry. Zbývající čtyři jsou úsporná a sice se mohou na vícejádrovém výkonu podílet a v situaci omezené TDP jistě dokážou ze zbývajících stovek miliwattů dostat zajímavý výkon, ovšem pro výkonnější systémy, kde se nehraje na miliwatty, mnoho neznamenají. Z výsledků CineBench R23 lze hrubě odhadovat, že malé jádro má asi třetinový výkon oproti velkému, což pro systémy s vyšším výkonem nemá valnou váhu.

Docela tak dávají smysl zprávy, které přicházejí s informací, že výkonnější M1X ponechá počet malých jader na čtyřech a zvýší počet velkých na osm. V takové konfiguraci by (za předpokladu stejných taktů a TDP navýšeného adekvátně počtu jader - ne více, ne méně) by výkon v CineBench R23 mohl dosahovat asi 13 - 13,5 tisíce bodů vícejádrově. Pokud budou TDP a takty (reálné v zátěži, nikoli maximální jednojádrový boost) zvýšené, tak i více.

Připomeňme, že osmijádrový Ryzen 7 5800X omezený na 65 wattů (ECO mode) dosahuje 14-14,5 tisíce a v tovární konfiguraci asi 14,5-15 tisíc bodů (v závislosti na konfiguraci sestavy).