Rozhodli jsme se proto využít příležitost, kdy se obě verze konečně dostaly na celosvětové trhy a tento rest napravit. Máme k tomu hned dva pádné důvody: (1) jde o hodně atypickou záležitost a (2) půjde o přímého konkurenta Sigmy 50mm F1.4 DG HSM Art. Té jsme prostor věnovali, a tak by nám bylo proti srsti, pokud bychom měli Zeissovic optiku opomenout.

Je totiž zajímavá v mnoha ohledech. Až dosud se Zeiss snažil vracet k určitému odkazu - optickým designům geniálních optiků 60.-80. let. Původní návrhy vylepšoval a aktualizoval, zkrátka přepočítával tak, aby v rámci možností odpovídaly původním konceptům. Z návrhů bylo vidět, že se společnost tak trochu obává překročit svůj vlastní stín. Mířila totiž na fotografy, pro které něco znamenala nejen značka, ale i jména jako Erhard Glatzel, Walter Woeltche, Albrecht Wilhelm Tronnier a další.

Pokud svým konzervativním zákazníkům společnost dává najevo, že není lepší cesty, než dále pracovat na myšlenkách těchto velikánů (ona to jistě není špatná cesta, firmy jako Canon i Nikon si právě na vlastních kopiích jejich optiky udělaly jméno), pak nečekané přehození výhybky a namíření vývoje směrem „hic sunt leones“ může mít nečekané následky. Zeiss se novým ideám i technologiím dlouho bránil (ukázkou může být, jak opatrně přistupoval například k použití asferických čoček) - nyní však uznal, že třetí renovace 40+ let starých návrhů, které nemohly počítat s potenciálem současných technologií, zkrátka nemá smysl a pokud chce firma udržet krok či náskok, bude třeba něco odvážnějšího.

To Zeiss zrealizoval pod názvem Otus - samotný objektiv, patrně první z řady, pak ale nese jméno v tradičním duchu: Zeiss APO Distagon 1.4/55 T*. Rozeberme si tuto změť čísel a písmenek pěkně od konce.

Antireflex

T* v pojetí Zeissu je určitou obdobou rozšířenější zkratky MC, tedy multi-coating. V době jeho zavedení před několika dekádami značilo nasazení devítivrstvé antireflexní vrstvy a zároveň garantovalo, že objektivem projde minimálně 90 % světla. Starší značka T (bez hvězdičky), kterou společnost zavedla za války, znamenala „Transparenz“, odpovídala obvykle jedno- (či v některých případech snad dvou) -vrtstvému antireflexu a garantovala minimálně 80% propustnost světla.

Carl Zeiss Jena - Biotar T 58mm f/2.0 s typickým modrým „Transparenz“ antireflexem

Kombinace T* vrstev a velmi kvalitních optických materiálů dávala fotografiím cosi těžko popsatelného, co někteří nazývají mikrokontrastem, jiní čirostí, průzračností, prostorovostí a podobně. Snímky pořízené optikou mnohých konkurentů proti Zeissovým působily zašedle, ploše, nevýrazně. I to je jeden důvod, proč řada fotografů po dlouhá léta preferovala a preferuje Zeissovu optiku i přes absenci autofokusu, vyšší ceny a někdy i nižšího měřitelného rozlišení.

Ohnisko a optický design

55milimetrové ohnisko je v současné době trochu nezvyklá věc. Častěji jsme se s ním mohli setkat v 50. až 70. letech. Důvod, pro který se začaly namísto tradičních 50mm záklaďáků používat 55- a 58mm, tkvěl v technologických limitech. Zatímco hledáčkové a dálkoměrné aparáty byly obvykle vybavené 50mm objektivy, pro zrcadlovky dodávali výrobci buďto 50mm s nižší světelností (f/2.8, f/3.5 a podobně) nebo 55-58mm s vyšší světelností. Důvod byl ten, že 50mm světelný objektiv s tehdejšími optickými materiály sice bylo možné navrhnout, ale optický blok vyčníval do prostoru vyhrazeného zrcadlu. Hledáčkovým aparátům, které zrcadlo neměly, to samozřejmě nevadilo, ale v případě zrcadlovek to problém byl. Nejprostší řešení spočívalo v mírném prodloužení ohniska, které mimo jiné posunulo optický blok dál od kinofilmu a umožnilo nástup světelných záklaďáků pro kinofilmové zrcadlovky. S objevy nových optických materiálů o vyšším indexu lomu již šlo délku optického bloku zkrátit a s f/1.4-f/2 objektivy postupně přejít zpět ke tradičním padesáti milimetrům. Jen u f/1.2 skel, která vyžadovala o pár optických prvků navíc, 55 milimetrů ještě nějakou dobu zůstalo.

Japonské závitové záklaďáky - až do nástupu thoriového skla a pokročilejších materiálů
dosahovala většina f/1.4 záklaďáků 55mm až 58mm ohniska

Zeiss si vystavěl jméno na dvou řadách světelné optiky. Tou první, starší, byl Sonnar. Koncept tmelených tripletů, se kterým přišel mladý optický vynálezce Ludwig Jakob Bertele před nástupem antireflexních vrstev, se stal na dlouhou dobu vzorem, který kopírovaly a rozšiřovaly snad všichni předváleční výrobci fotooptiky. Sonnar však nebyl použitelný jako základní 50mm objektiv pro zrcadlovku - polovina optického bloku by ležela v prostoru, kde se plácalo zrcadlo (Sonnary pro zrcadlovky proto dosahovaly minimálně 85mm portrétního ohniska). Proto Zeiss oprášil Planar (původem z konce 19. století) a za použití nových optických materiálů zvýšil jeho světelnost z nemastných-neslaných f/5.6 na f/2. Pod názvem Biotar se upravený Planar stal základem první generace světelné optiky zrcadlovek (plus po dalších 50 let v podobě sovětské kopie Helios). Skutečnou legendou je ale až pozdější Planar, který posunul světelnost na f/1.4 při (na svou dobu) bezkonkurenční korekci optických vad. Planary pak obsadily prakticky všechny segmenty trhu. Základní ohnisko, makroobjektivy, portrétní objektivy, mírně širokoúhlá skla pro dálkoměrné aparáty, světelné teleobjektivy… Nic než Sonnar a Planar se mezi těmito produkty za 50 let neobjevilo.

Zeiss Planar 50mm f/1.4 (inovovaná verze) - diagram optiky

Nyní ale nastala změna, namísto designu planaru použil Zeiss pro základní ohnisko retrofokální koncept, pro který společnost používá název Distagon. Retrofokální konstrukce se po dlouhou dobu používala jen pro širokoúhlé objektivy. Byla totiž poměrně složitá, vyžadovala mnoho optických členů (pokud měl výsledek za něco stát), což vedlo k nákladné výrobě a nepříliš kompaktním proporcím. Má ale dvě základní výhody: umožňuje optický blok posunout o něco dál od zrcadla, čímž vytváří prostor pro další optické členy (lepší korekce) a krom toho oproti Planaru a Sonnaru při vysoké světelnosti mnohem méně vinětuje.

Zeiss Otus 55mm f/1.4 - průřez optickým diagramem

Zeiss poskládal Otus z celkem 12 členů v 10 skupinách. To je oproti současnému Planaru 50/1.4 se 7 členy v 6 skupinách výrazný posun a lze tak očekávat, že jediným potenciálním konkurentem po stránce optického výkonu bude nová Sigma s 13 členy v 8 skupinách. O mnoho víc z diagramu vyčíst nelze. 6 z použitých členů (fialově zvýrazněné na diagramu výše) jsou vybroušeny ze skla vykazujícího výjimečně nízký rozptyl. Podle vyjádření Zeissu je toto sklo dražší než zlato, což má pravděpodobně vysvětlit cenu produktu :-). Poslední (světle modrý) člen je asfericky broušený.

Pro srovnání ještě optický návrh Sigmy - oba jsou velmi komplexní, oba vycházejí z retrofokálního konceptu, oba budou vynikající, ale tím podobnost končí.

Světelnost

Světelnost f/1.4 není v současné době u objektivů s pevným ohniskem ničím výjimečným. Výjimečná má být ale úroveň korekcí při tomto ohnisku, která zajistí vysokou ostrost už na „plnou díru“. Zeiss samozřejmě mohl navrhnout objektiv se světelnost f/1.2 nebo f1.0 i méně, ale s ohledem na minimální praktický přínos a kompromisy v podobě optických kvalit touto cestou nešel.

Optický návrh Zeissova Sonnaru 50mm f/1.5 od L. J. Berteleho (1932)
rozjel závod výrobců ve světelných padesátkách

Po pravdě Zeiss nikdy neviděl důvod k vyrábění extrémně světelných objektivů. Závod v jejich vývoji, který se dělil na dvě hlavní historické etapy, bychom mohli přirovnat k současné megapixelové válce. Kdo se dostane nejdál, o tom se nejvíc píše a ten získá určitý díl popularity bez ohledu na to, jaké fotky skutečně jeho technika umožňuje realizovat. S honem za co nejvyšší světelností to bylo podobné. První etapa začala před válkou uvedením objektivů typu Ernostar a Sonnar, se kterými přišel Ludwig Jacob Bertele. Zatímco ostatní výrobci ideu Sonnaru dál rozšiřovali a snažili se z ní vydojit maximální světelnost (například Zunow nabízel f/1.3 nebo f/1.1), Zeiss nikdy s fotografickým Sonnarem nepřesáhl f/1.5. L. J. Bertele sice vypočetl řadu variant (mnohé z nich najdete znázorněné na italském webu Marco Kaviny), ale společnost měla vysoké nároky na optický výkon svých objektivů, a tak zůstalo u f/1.5.

Leica + Zunow 5cm f/1.1

Nešlo ale jen o samotnou světelnost, předválečnou éru i přelom 40. a 50. let bychom z dnešního pohledu mohli nazvat dřevní dobou antireflexních úprav, takže objektivy jako Zunow 5 cm f/1.1 spíše než noční scenérii zachytily abstrakci vzniklou mnohonásobnými odrazy a rozplyzlostí světel. Zajímavé, někdy působivé a vytvářející poutavou atmosféru, ale pro solidní dokumentární fotografii nepoužitelné.

Canon 7 + Canon 50mm f/0.95 (Wikimedia, foto: Rama)

Druhá etapa spadala zhruba do 60. let. Kvalitnější antireflexní úpravy a širší spektrum optických materiálů přinesly druhou mízu a závod o nejsvětelnější objektiv se znovu rozjel. Zeiss měl tehdy pro dálkoměrné aparáty Sonnar se světelností f/1.5 a pro zrcadlovky 50mm Tronnierův Ultron o f/1.8. Ostatní výrobci - bez ohledu na výslednou optickou kvalitu - nabízeli f/1.4, f1.2 i méně (respektive více). V roce 1963 uvedla Canon svůj 50mm f/0,95 a pokračoval f/1 a f/1.2 verzemi. Mezi tím pracovala Leica na své řadě Noctilux, kterou uvedla v roce 1966 v f/1.2 verzi.

Toto dění sledoval i Wolf Wehran „marketingový otec“ řady fotoaparátů Zeiss Icon a když tak přemýšlel, jak přilákat na chystané Photokině pozornost k vlastním produktům, když se všichni honí pouze za světelností, napadl ho ďábelský plán. Zašel za kolegou z oddělení výroby objektivů, mezi haraburdím vyštrachali obří čočku snad z nějakého zpětného projektoru a z ní a dalších dílů poskládali objektiv, kterému dali výmluvné jméno „Super-Q-Gigantar“. Na firemní kroužek už jen vyryli specifikace: 40mm ohnisko, světelnost f/0,33 a produkt na Photokinu byl hotový.

Zeiss Super-Q-Gigantar

Objektiv skutečně přitáhnul pozornost - pánové z Zeissu však nikoho nebalamutili a vysvětlili nejen co, ale hlavně proč to udělali. „Q“ v názvu „Super-Q-Gigantar“ totiž byla zkratka německého slova Quatch, tedy nesmysl, hloupost (slušně řečeno), což mělo poukazovat na nesmyslnost závodu za co nejvyšší světelností. Jestli pomohl Gigantar nebo i výrobcům došlo, že narazili na bariéry materiálu a fyzikálních zákonů, můžeme jen těžko odhadovat - závod ale za pár let skončil a větší pozornost se upínala k optické kvalitě.

Zeiss Super-Q-Gigantar

Zeiss, který s nástupem nových Contaxů přišel s Planarem f/1.4, se více méně sešel s ostatními výrobci jako Nikon, Canon, Asahi/Pentax a řadou dalších, kteří usoudili, že f/1.4 je jakýsi zlatý střed, ve kterém se dokáží sejít akceptovatelné výrobní náklady, velmi slušná světelnost i dobré optické parametry.

Výroční Zeiss Planar 55mm f/1.2

Jen jednou se Zeiss zpronevěřil svému tradičnímu odporu k supersvětelné fotooptice a to v roce 1996, kdy k příležitosti stého výročí založení společnosti vydal výroční 55mm f/1.2 Planar, který navrhl Walter Woeltche (dnes tato sběratelská rarita stojí i přes 10 tisíc dolarů). S výjimkou této limitované edice nevydal Zeiss jediný (D)SLR záklaďák se světelností přesahující f/1.4, a tak není divu, že ani Otus nejde dál.

Apochromatická korekce

Termín APO, neboli apochromatická korekce, bývá velmi často chybně interpretován. Neznamená, že by objektiv byl prostý všech projevů chromatické aberace (jak se často snaží působit i marketingová oddělení výrobců); jde o pojmenování určitého typu korekce barevné vady.

Základní stav, se kterým se ale u dnešních objektivů zpravidla nesetkáme (ale je typický např. pro nejlevnější objektivové předsádky) je zcela nekorigovaný design. To znamená, že z celého barevného spektra viditelného světla, je objektiv schopný zaostřit (tzn. promítnout na rovinu ostrosti) pouze pro jednu konkrétní vlnovou délku (ostatní budou neostré, protože jsou promítnuté před nebo za snímač/film a vytvoří barevné artefakty). Pokud byste si snímač (rovinu ostrosti) představili jako jednu úsečku a viditelné spektrum by znázorňovala druhá, pak jde o různoběžky, které se protínají pouze v jediném bodě.

Běžná a přes sto let používaná je achromatická korekce. Ta de facto ohýbá druhou úsečku (znázorňující spektrum) tak, aby rovinu ostrosti protínala ve dvou bodech. Dvě vlnové délky je tak možné zaostřit zároveň. Čím výrazněji je křivka zohýbaná (čím dál se její části dostávají od roviny ostrosti), tím výraznější jsou na výsledné fotografii projevy chromatické aberace.

Grafické znázornění podstaty různých typu chromatických korekcí (Wikimedia, Cmglee)

Apochromatická korekce se od achromatické liší následujícím způsobem: Křivka je zprohýbána tak, aby rovinou ostrosti procházela ve třech bodech. Je tedy možné zaostřit ve třech bodech spektra zároveň. S tím se setkáváme jen u velmi kvalitních objektivů (obvykle určených např. pro makrofotografii apod.). Opět ale apochromatická korekce může být realizována různě kvalitně, takže teoreticky může dojít i na situaci, kdy velmi kvalitní achromatický objektiv bude vykazovat méně barevných vad než nekvalitní apochromat. Není to ale běžný jev.

Rodina novodobých APO Voigtlanderů - značky, která jako první poukazovala na význam apochromatické korekce

Apochromatická korekce není v případě světelných objektivů běžná (mají již samy o sobě složitý optický design, které samotná korekce ještě komplikuje). Proto je pro APO objektivy typická světelnost f/2.8-f/4 (i méně), už třeba Voigtlander Macro APO Lanthar 125/2.5 (na snímku výše v pozadí) je považovaný za „husarský kousek“, takže nový 55mm f/1.4 objektiv od Zeissu je v tomto ohledu unikátem.

Suma sumárum

55mm Otus je atypickým návrhem (ve srovnání s dosavadními objektivy Zeissu), obsahuje vzácné optické materiály a hafomoc čoček. Apochromatická korekce navrch si také řekne o své, takže už možná tušíte, že nejde o žádného drobečka - je to řádný macek.

Zeiss Otus 55mm f/1.4 - průřez (doslova a do písmene)

Na délku měří přes 14 cm, v průměru má přes 8 cm a na váhu kolem kila (plus mínus pár gramů podle typu bajonetu). Budeme-li věřit, že hodnota šesti čoček je skutečně vyšší, než zlato o stejné hmotnosti, pak asi málokoho překvapí cena. Chcete-li si Otus pořídit do domácnosti, nachystejte si zhruba 90 tisíc Kč (koncová cena vč. DPH). Asi není třeba zdůrazňovat, že stejně jako všechny objektivy Zeissu (čímž nemyslíme objektivy, které si kdosi navrhne a Zeissu zaplatí za použití jeho loga) je určen pro manuání ostření. Vybírat můžete z bajonetu Canon a Nikon.

Na závěr ještě pár snímků pro představu o rozměrech:

Srovnání s Nikoní padesátkou

…a s aparátem v ruce

Oficiální snímky najdete v galerii Zeissu na flickru.