Oživení zmíněného kousku jsem se na tomto serveru už jednou věnoval. Tenkrát však šlo o softwarovou cestu - hyperpomalému SSD tenkrát pomohl „filter driver“ FlashFire, který se zpožděním kumuloval zápisy do větších bloků, protože (jak si za chvilku ukážeme) zásadním problémem vestavěného SSD v tomto netbooku je brutálně nízká hodnota IOPS při zápisu, kdy je do určité velikosti fakticky jedno, jak velký blok zapisujete, vždycky to trvá čtvrt sekundy.

V nedávné době jsem však zrychlení řešil cestou hardwarovou. Udělal jsem to nejjednodušší, co se udělat dá. Hyperpomalé SSD jsem vyhodil a dal jsem tam něco normálního, jmenovitě mSATA SSD Adata SP310 a patřičnou redukci. O tom je tento článek.

Jak vidíte, se čtením na tom původní 16GB SSD v tomto netbooku není nikterak zle. IOPSy jdou do tisícovek, což je v pohodě - dělat se 4KB bloky s náhodným přístupem 5 MB/s je prostě vlastnost SSD, na kterou žádný pevný disk nemá a mít nebude (pevný disk prostě neseekne v průměru za méně než milisekundu, protože fyziku oblbnout nejde). Běda ale, jak dojde na zápis.

Tady vidíte hlavní důvod toho, proč je celý netbook tak morbidně pomalý. Ne, tím důvodem není plesnivý Atom pod chladičem, ale právě SSD a jeho jednotky IOPS při zápisu. Jak sami vidíte, je jedno, jestli zapisujete blok velký čtvrt kila, 4 kila nebo jedno mego. Vždy to trvá zhruba čtvrt sekundy. FlashFire tak dělá jednoduše to, že IOPSy cachuje a kumuluje do větších dávek (pokud to jde), takže se pak dá dosáhnout na rychlost zápisu třeba 3,4 MB/s, což je sice pořád bída, ale pokud by šlo o 4KB náhodný přístup, už by to mělo znaky práce SSD (ve skutečnosti se dá dosáhnout i na víc, jak uvidíte níže). To, co ukázal HDTune Pro, však musí zákonitě rozesmát jakýkoli pevný disk Dokonce i staré 40MB i 20MB MFM disky - ty mohly mít max. seek podobný čtvrt sekundě, ale obecně bych si dokázal tipnout, že i tyhle disky byly rychlejší. Vtipné pak je, že když se pokusíte ve Windows 7 vygenerovat hodnotu pro Experience Index, nepovede se vám to, protože vyhodnocení spadne na chybu „trvá to moc dlouho“.

Víc se o 16GB SSD v tomto netbooku nedozvíte. Prozradím, že neumí ani TRIM a neumí ani Secure Erase.
Je to taková blbá fleška na PATA, která nějakým nedopatřením podporuje S.M.A.R.T.

V netbooku je SSD řešeno „ZIF modulem“, který obsahuje čtyři NAND flash čipy, každý o kapacitě 4 GiB, a řadič Phison PS3006-L, který se jinak běžně používá u CF karet. Překvapivě ani CF karty nebudou obecně takto šíleně pomalé, mám skoro podezření, že tohle SSDčko musel někdo takhle drasticky líné udělat schválně.

V každém případě je možné ho nahradit. Když jsem se v netbooku díval, co by se dalo za úložiště použít, našel jsem na základní desce několik míst, kde zjevně chyběly připájené konektory, které by celou situaci významně usnadnily. Jednak samotný mSATA konektor, ale také klasický SATA konektor pro běžný 2,5″ disk. Kdyby tomu nechyběly další součástky kolem (kondíky, odpůrky a vůbec tahle droboť), asi bych zkusil konektor připájet a použít klasické SSD. Možná by pak šel i upravit firmware tak, aby byl využit AHCI režim, kde by bylo využitelné NCQ, což by práci opět znatelně urychlilo. Je to vlastně paradox - firmware v tomto netbooku je UEFI-capable (byť je to nastavením zakázáno, takže to nejde využít) a jako úložiště je použit tak nešťastný kus elektroniky. Na výrobě tohohle paskvilu si prostě někdo dal záležet.

Na eBay jsem koupil redukci z „IDE ZIF“ na mSATA, která mě stála necelou stovku i s poštovným z Číny. U nás pak mSATA SSD (nejprve jsem to zkoušel se svým 32GB Adata SP310, do finálního „produktu“ šla 64GB verze, takže jsem se s celým řešením vešel do tisícikoruny). Zbývalo vyřešit smysluplné umístění a zapojení.

Vtip redukce a původního 40žilového ZIF flexkabelu spočívá v tom, že je „opačně“, takže to nejde použít přímo. Jsou dvě možnosti: první je pořídit flexkabel, který má jeden z konců oholený na druhé straně, druhá, kterou jsem použil já, je sloupnout modrý vyztužovací plast a flexkabel v místě obnažených vodičů „ohnout do protisměru“. Tím vznikne dostatečná tloušťka na to, aby to tam drželo, a zároveň to má správnou polaritu. Zasunout, zajistit - a je to.

Zbývá osadit SSD a vymyslet, kam to do netbooku umístit. Ještě prvotní zkouška, že to chodí…

…chodí. Rychlost je v porovnání s původním SSDčkem úplně někde jinde. Hlavně pokud jde o zápis.

Samozřejmě protože jde o připojení na Parallel ATA, je rychlost limitována rozhraním UltraATA/100, což v tomto případě dělá kolem 80 MB/s. 32GB model Adata SP310 pak zapisuje dost pomalu na to, aby byl limitujícím faktorem právě on. Vlevo pak ono 16GB SSD ukazuje svou neschopnost zápisu při náhodném přístupu s malými bloky dat, sekvenčně se ale dá dosáhnout i na 14 MB/s.

Když jsem zjišťoval, jaké možnosti umístění SSD v tomto malém netbooku mám, zjistil jsem, že nejsnazší to bude hned pod desku, kde je spousta místa, protože je tam v jiných modelech umístěn klasický 2,5″ pevný disk. Abych se zbytečně nedotknul s SSDčkem něčeho na desce, použil jsem jednoduché a funkční řešení - izolaci papírovou páskou (v tomto případě takovou, která se používá na zakrytí ploch, jež není žádoucí natřít barvou). Na obrázku pod ní vidíte vlevo bílou plochu s otvory v tišťáku - sem má přijít běžný SATA konektor pro nasazení pevného disku. Ne v tomto modelu, ale v jiných. Zkrátka to místo se mi jevilo jako vhodné. Ještě nějak rozumně přidělat to SSDčko s redukcí.

Nevím, jestli je to rozumné, ale je to funkční. Prostě jsem redukci přivázal s využitím právě zmíněných otvorů. Estetika za pět, funkčnost za jedna (možná jedna mínus).

Samozřejmě nastal jiný problém. Bude tomu něco překážet? Jistě!

Ve spodku šasi netbooku jsou výstupky na místech, kam zrovna potřebuji umístit SSD v redukci. Ty velké bílé vlevo by mi ani tak nevadily, o ty se dá redukce opřít. Překáží ale závit, ve kterém drželo původní SSD, a nějaký plastový výstupek uprostřed.

Nedá se nic dělat, musí to pryč. Stejně už to tam nebude potřeba.

Estetika šla opět stranou, ale dovnitř se nikdo nedívá ;-). Ono by to možná nevypadalo tak hrozně, kdyby nebyl spodek šasi potažen tou divnou barvou, co má emulovat měděný potah. Toho se stačí drobně dotknout něčím ostřejším a jde to dolů.

Teď už to nepřekáží :-). Jo, kdybyste se ptali, proč jsem nevyužil to volné místo po původním SSD, tak to vycházelo právě tak akorát blbě, aby to nevyšlo. Nepodařilo se mi skloubit smysluplné umístění s délkou flexkabelu.

A takhle vypadá výsledek. SSD v redukci drží, nikde se to nevrklá, rozhodně se nebojím, že by se to nějak uvolnilo a cestovalo to někde po netbooku.

A takhle už vypadá výsledek s 64GB SP310 ve Windows 10. Samozřejmě Windows 10 v 32bit. verzi, protože tato varianta Atomu nemá 64bitové rozšíření povolené. Ale ono je to stejně jedno, do netbooku se zase tak moc paměti, aby měla x64 verze smysl, nacpat nedá. Já tam nechal ve finále jen 1,5 GiB RAM (512 MiB je naletováno přímo na desce, plus 1GiB modul je ve slotu). 32bitové Windows 10 Pro (verze 1511) po startu obsadí paměť zhruba z půlky.

Pozitivní je, že přes zmíněnou redukci (s čipsetem JMicron JM20330) funguje i TRIM, takže SSD se v téhle konfiguraci nebude mít nikterak špatně.

Jinými slovy (nebo taky závěrem): pokud máte tuhle starou pomalou plečku doma a chce se vám ji trochu oživit, za tisícovku to jde. Nejpomalejší součástkou se pak po zásluze stane jednojádrový Atom N270 na 1,6 GHz s hyper-threadingem (ano, ten první s mikroarchitekturou Bonnell). Nečekejte od toho tedy žádný fofr (např. kopírování po 1Gbitové síti z jiného stroje s Windows vám bude brzdit taky Atom, jehož obě vlákna pojedou na 100 % a vy zjistíte, že zapisujete asi tak 11 MB/s). Ale na takové to brouzdání, přehrávání nenáročných SD videí a prohlížení dokumentů to stačí. Hlavně už nemusíte čekat na to příšerně pomalé SSDčko.