Třetí částí si dnes dovoluji navázat na své dva předchozí zápisky v blogu. První jsem věnoval historii používané fototechniky, která určila, co mi vyhovuje a co už ne, druhou část pak tomu, proč je drtivá většina fotografií, včetně mých, pouhým odpadem. Tenhle problém je starý jako fotografie sama, jenže z hlediska objemu denně nafocených snímků a množství fotoaparátů mezi běžnými lidmi to ve velkoformátové době nepředstavovalo problém.

Stejný důvod, který stojí za tím, proč jsem se zbavil digi zrcadlovky, stojí i za tím, co je v dnešním nadpisu. Paměťové karty mé digi APS-C potvory (8 + 16 GB na 10Mpix DNG RAWy) pojaly celkem zhruba 1500 snímků. Prostě příliš mnoho na to, aby člověk musel přemýšlet, nikoli bezmyšlenkovitě cvakat vše. Jenže stejný problém je i s kinofilmem. 36+ snímků (cokoli menšího je neekonomické) je stále příliš, takových „špulek“ lze sebou na dovolenou vzít klidně 10 až 20 bez mrknutí oka. Je to malé, lehké a pojme to 720+ fotografií. Zhruba tolik jsem v roce 2012 „nastřílel“ ve Slovinsku a Chorvatsku (jak vidíte, oproti 1100 fotografií z Albánie rok předtím jsem se již snažil krotit :-). Prostě příliš.

Ale i když jdete jen tak jednodenně fotit, může být 36 snímků příliš. Svádí to k myšlence typu „mám dost políček, vyfotím to tak i tak a pak se doma rozhodnu“. A to je přesně to, čemu se potřebuji vyhnout. Bohužel pro Flexaretu, tenhle syndrom zažínám pravidelně i s ní, ač se na její svitek vejde pouze 12 snímků. Historicky jsem díky dvěma 6×9 harmonikám vypozoroval, že oněch 8 snímků velikosti 6×9 cm na svitek je přijatelná horní hranice. Je to dost na případnou nutnost opravdu něco cvaknout víckrát (i kdyby jen kvůli expozici, nebo filtrům, nebo nejistotě v zaostření, záchvěvu stativu apod.), ale současně už jste hodně limitováni a musíte přemýšlet.

Optimum by ale pro mě bylo ještě níže. A tu přichází na scénu harmonika z roku 1929 s držáky na skleněné desky velikosti 9×12 cm. Jednotlivé fotografie, držáky v celkovém počtu 4 ks, tedy možnost udělat pouhé 4 fotografie. A každá z nich vyjde na 15 Kč jen díky tomu, že fotím na český Fomapan, kde 50 listů stojí ±750 Kč, nikoli třeba Ilford (FP4, Delta 100, HP5+), kde 25 listů vyjde tak na 1600 Kč (tj. co cvak, to ±64 Kč). Nemluvě o větších formátech jako třeba 13×18 cm (největší český běžný velkoformát Meopta Magnola), kde Fomapan 100 vychází na ±30 Kč za fotku, či klasice 8×10 palců, kde to je ve Fomapanu o ±64 Kč za fotku, v Ilfordu pak o ±230 Kč za každé cvaknutí závěrky.

Velký formát vás naučí několika věcem. Tou první je zpomalit, dívat se jinak na krajinu, na motiv detailu, na všechno. Naučí vás lépe komponovat, neboť už pohled na matnici nejmenšího velkého formátu 9×12cm je něco, s čím se nemůže rovnat žádný digi full-frame, žádný středoformátový Hasselblad či Mamiya. Naučí vás, že tilt+shift můžete mít v určité formě i na fosilním orezlém německém přístroji. A hlavně vás naučí necvakat bez zamyšlení. Je to prostě příliš drahé. Do jediné velkoformátové fotografie investujete spoustu Kč za negativ, několik Kč a zhruba 1 hodinu času na vyvolání negativu a následně pár jednotek až desítek minut na pozitivní kontaktní kopii či zvětšeninu (foto papír taky něco stojí, podle velikosti a značky od jednotek po stovky Kč).

K velkému formátu jsem postupně směřoval celé ty roky, zhruba od roku 2009. Zpočátku jsem si toho ale nebyl vědom, první náznak tohoto uvědomění přišel s prvním Voigtländerem 6×9 z roku 1933 (dodnes mě mrzí, že jsem ho za trapných pár set Kč prodal). Já ale postupuji obvykle záměrně pomalu a obezřetně, takže na nějakou dobu jsem „fallbacknul“ zpět na střední formát. Ale vábení bylo příliš velké, takže několik posledních měsíců dávám do kupy a testuji nejmenší velký formát, Voigtländer Avus 9×12, model, který se vyráběl mezi lety 1927 a 1935. Jeho první generace se objevila na trhu v roce 1914, tedy před více než sto lety.

Má spoustu nevýhod. Po více než 80 letech je závěrka dle očekávání „unavená“. To znamená, že časy zcela neodpovídají - a to přitom už tento starý přístroj nabízí velmi sympatický rozsah od 1/200 až po 1 sekundu. Ale je zde jak B, tak T. T je skvělá věc, prostě sepnete závěrku a ona si tento stav nechá až do druhého sepnutí. Takový Bulb, který nemusíte držet. Nutná věc pro tyhle přístroje, kde se komponuje na matnici následně měněné za držák s filmem.

Vysoký věk má ale i své nevýhody: držáky, které jsem k němu dostal, jsou na skleněné desky. Současné plan filmy do nich nelze rozumně upnout, nemluvě o tom, že film má tendenci se v těchto držácích boulit a tudíž nechat poškrabávat od krycího plechu. Nechce se mi prznit tohoto stařečka nějakými novými držáky, takže momentálně adaptuji první kus na použití skleněných desek s přichyceným listem filmu. Kdo by to řekl, že nutná součást výbavy amatérského fotografa jednoho dne zahrne i řezačku na sklo? :-)

Formát 9×12 má ale jednu další skvělou výhodu. Jeden držák chci předělat na svitek a pořizovat s ním fotografie rozměrů 6×12 cm. Takové menší panoramatické snímky, kterých se na svitek vejde 6. To už mému vidění optimálního počtu snímků na filmovém pásu odpovídá.

Ale proč se s tímhle tolik mořit? Inu hlavním důvodem bude jistě to, že mě to prostě baví. Kdyby mě současně nebavila i technika, tak vždy lze koupit něco hotového, bezproblémově funkčního či nedejbože digitálního. Jestli by kupříkladu 24Mpix APS-C s dobrým objektivem dávalo výsledky při dané velikosti porovnatelné či lepší mého velkého formátu? Nevím. Flexareta s 56×56mm „snímačem“, stejně jako Nikon 1 s 13,2×8,8mm snímačem říkají, že i vyvolané/vytisknuté fotografie velikosti 30×30 cm či 30×45 cm na některá témata nejsou dostatečně velká. Ale i s ohledem na zrno určitých filmových materiálů by se už u větších zvětšenin vytrácela vysoká ostrost a detailnost snímků, takže když už si dané téma zaslouží velký papír, zaslouží si i velký negativ a určitý objem práce, potu a bolavých zad…

…a právě proto mám velkoformátový fotoaparát z roku 1929 ↓↓↓.