Proti všem s Olympusem
Když má člověk za telefon Nokii 5.3, má to samé výhody: pravidelné bezpečnostní aktualizace, čistý Android, velký displej, bytelná konstrukce i velmi slušná výdrž a mizerný foťák.
Když má člověk řadu let skener Epson V500, na kterém oskenoval s bídou 115 filmů, načež tento skener umře a následný pohled na kvalitu jeho vnitřní konstrukce člověka jen utvrdí v tom, že tohle si znovu za 7 tisíc Kč nepořídí, má v ruce druhý argument.
Když přesto člověk potřebuje nějak digitalizovat své filmové materiály a doma má z dřívějška Minolta MC Rokkor 50mm f/1.7 s makro kroužky a redukcí na bajonet Micro Four Thirds a hned vedle v šuplíku M42 Jupitera 135mm f/3.5 s single-coated verzi s krásným barevným podáním, jemuž jen přidá M42-M43 redukci, má v kapse třetí argument a jde vybírat.
Na rovinu: nabídka digitálních zrcadlovek stojí za vyliž*****hvězdičky a i trh bezzrcadlovek se povážlivě tenčí. Navíc jsou tu umělé limity: Nikon už ne, jeho řada 1 a její lajdácké setové objektivy zařadily tuhle značku po bok Epsonu, tedy mezi prevíty (tento blogpost vyjadřuje můj osobní názor, jsi-li zástupce Nikonu či Epsonu, jdi se bodnout), co šidí kvalitu konstrukce a v případě Nikonu dle mého názoru plánují životnost nedlouho za konec dvouleté záruky. Fotky z něj byly moc pěkné, tady chválím. Ale co je to platné, když jsou kurvítka.
Canon nic rozumného za rozumnou cenu nemá.
Sony taky nic rozumného za rozumnou cenu nemá, navíc nejsem schopnej fungovat s jejich menu.
Panasonic je na tom zhruba jako Sony, ač ceny má PODSTATNĚ příznivější (myšleno v M43 segmentu, jejich full-frame je mimo můj zájem jak cenově, tak zcela obecně).
Pentax je prostě mrtvej, nevím na co si hrají, ale doby, kdy jejich K200D byla jednoznačně mou volbou číslo 1, jsou dávno pryč. K-01 byl takový úchylný pokus o vtip, Q ač strašně sympatický stroječek, tak je dávno za zenitem. Nic normálního nemají.
Takže zbývá Olympus.
Nevynechal jsem nikoho? Aha, Sigma a Leica! Ha ha ha … ha.
Znovu zdůrazňuji to podstatné: fotoaparáty značky Olympus mají jednu zásadní výhodu. Značka Olympus je mrtvá.
Olympus loni prodal svoji foto divizi jedné japonské investiční grupě a nyní ta divize funguje pod značkou OM Digital Solutions. Foťáky Olympus jako takové jsou už jen licencovaná značka, ač prý R&D pokračuje s původním týmem v původních továrnách. Jak se správně česky říká, so far so good. Zatím to vypadá, že se v M43 jede dál, OMDS jede dál. A mě je to vlastně jedno, když M43 přestane existovat, bude dost 2nd-hand objektivů po všech těch bazarech, aukrech apod. Škoda jen, že ty f/0.95 Voigtländery jsou tak nelidsky drahý (o 29mm f/0.8 ani nemluvě :-).
Čili shrňme to: digi foťák je obecně mrtvá věc (mobily to převálcovaly). Micro43 je obecně mrtvá věc (ff jsou levný). Olympus je obecně mrtvá věc. A kdyby ne, tak zajímavé stroje jsou jen z vyšší řady E-M5 či ještě lépe nejvyšší E-M1. Z toho všeho plyne jediné: Olympus OM-D E-M10 Mark III je ideální volbou!
Ostatně je to téměř 4 roky starý stroj, který je jen drobounkou evolucí původního modelu E-M5 z roku 2012 (přidal 4k, ale přišel o weather sealing). Snad si tím tedy moc nehnojím svoji 7letou karmu. Olympus OM-D E-M10 Mark III je zkrátka podle všech definicí nejhorší možnou volbou mezi přístroji, co umí fotit. Tahle nejhorší možná volba se teď doprodávala za 11890Kč. Neodolal jsem.
Divný Olympusáci
Pokukovat po Olympusu by mě samozřejmě nenapadlo samo o sobě. Já o něm tak nějak přemýšlel už před těmi 12 lety, kdy jsem vybíral Pentax K200D. Tehdy šlo mylím o Olympus E-420 a nevbral jsem jej proto, že mě přesvědčili všichni ti interneťáci, že potřebuji co největší snímač, protože jinak to bude špatné. A navíc jsem chtěl napájení AA baterkami, což eliminovalo výběr na jedinou možnost. A navíc měl Pentax stabilizaci posuvem snímače.
YouTube mi v posledních letech tu a tam víc a víc nabízí různé divné Olympus či Panasonic ambassadory (ti nejviditelnější jsou Robin Wong, Peter Forsgård, Matti Sulanto či Jimmy Cheng) a viděno mou českou optikou jsou jeden zvláštnější než druhý, každý svým specifickým způsobem. Ale mají i něco společného. To něco mi vrtalo hlavou: proč tihle jinak odlišní lidé mají tak v oblibě tuhle značku, o jejíchž hi-end modelech lze říci, že stojí dvojnásobek nejlevnějších full-frame přístrojů: Zkrátka to mělo něco do sebe, háček byl zaseknut a já se jal zkoumat, co zajímavého se najde na Olympus barvách a texturách, případně sklech.
Mimochodem tahle obsese je ve mě dodnes. Proto nemám rád telefony Samsung a nikdy jsem (ani když to bylo megavýhodné) nekoupil Samsung NX bezzrcadlovku: Samsung prostě žehlí textury, provádí příliš agresivní denoise ještě před uložením RAWu a byla to jedna z těch věcí, které vytýkali recenzenti i jeho někdejší vlajkové lodi NX-1. Proto nijak zvlášť nevyhledávám ani filmy s tabulárními krystaly (Ilford Delta, Kodak T-Max apod.), naopak si užívám klasické emulze v podobě filmů jako Fomapan 100, Fomapan 400 či občas Ilford HP5+. Prostě to má duši, i když schovanou za filmovým zrnem (či jasovým šumem).
Nemám ani nijak zvlášť v oblibě Canon a Nikon, zejména proto, že s tím fotí každej trouba z bohaté země, co si koupil kombo drahého těla a k tomu 24-70/2.8 + 50/1.4 + 70-200/2.8 a od té chvíle z něj lezou naprosto stejné Lightroomem přepucované fotky jako ze všech ostatních.
Sony má barvy celkem zajímavé, ale nestačí to ani na Nikon, natož na Canon. No, možná proto je vlastně zajímavá. Ale já to jejich menu prostě nejsem schopen používat. Ne, ne, ne. Totéž bohužel platí i pro Panasonic (měl jsem před lety zkušenost s redakčním modelem Lumix GX1 (na fotografii v tom minitestu můžete vidět můj tehdejší Rokkor 50/1.4 s redukcí) a upřímně, kdybych se býval snažil hrát mrtvého brouka, patrně by mi „zůstal za nehtama“ i po skončení pracovního poměru, ale za prvé mě tahkle nevychovali a i kdyby, tam mi prostě Panasonic nevyhovoval). Věřím, že stále slouží v redakci, kam jsem ho někdy před 5+ lety odnesl i se stativem a následně raději do článků fotil vlastním Nikonem 1 s vlastním stativem, neb i na dnešní poměry je to slušný stroj, z něhož lze dostat velmi pěkné fotky.
Nicméně protože jsem si tehdy před lety k redakčnímu Panasonicu dokoupil redukci z Minolty MD na Micro Four Thirds a nějaké další drobnosti, jen jsem toto nyní oprášil. V redukci už sedí Minolta MC Rokkor 50mm f/1.7 (efektivně 100mm ohnisko), přidal jsem také M42-M43 redukci, v níž sedí single-coated Jupiter 135mm f/3.5 (efektivně 270mm ohnisko, ale potřebuje ještě přemazat a opravit uvolněný ostříčí kroužek) a o obou těch sklech lze říci, že fotky z nich lezou naprosto parádní. Pokud si matně vzpomínám, tak Rokkora jsem kupoval za pár stovek jako náhradu za dřívější zničený, zcela stejný objektiv, který mi okolnostmi spadl do klína. Jupitera jsem kupoval od někoho s tělem filmové zrcadlovky Carena CX-500, dohromady za asi 500 Kč (tedy bratru 300 Kč by mohlo připadat na Jupitera).
Vlastně když tak nad tím přemýšlím, tak ve spojení se setovým objektivem mi nic nechybí. Ano, jednoho dne jej můžu nahradit třeba s M.Zuiko 12-45mm f/4 z druhé ruky, což je takový správný univerzál. Anebo možná dojde na adaptér z C-mountu a nějaký ten starý širokoúhlý zoom z filmového světa. Ale za to vše každopádně mohou i ti divní Olympusáci. Hlavně Peter s Robinem.
Měli pravdu. Z prvních desítek fotek s OM-D E-M10 III si dovolím trvdit následující: pro fotky do velikosti řekněme 13×18cm lze klidně použít ISO 6400. U A4 si za to ruku do ohně zatím nedovolím dát, ale u vyšších těl s novějším 20Mpix snímačem by šla i velikost A4. Stabilizace posuvem snímače je sice u řady E-M10 nejhorší ze všech Olympusů, ale i tak je skvělá a hodně je to vidět i na videu (mimochodem 4k H.264 s vysokým bitrate). Když si vezmu, že OM-D E-M1X s M.Zuikem 12-100 PRO má stabilizací dávat navíc až 7,5EV, tak konečně chápu, co tím kluci Olympusáci mysleli.
Prvotní testy z hlediska digitalizace filmů vypadají takto: S Rokkorem půjde v pohodě digitalizovat kinofilm (případně něco menšího typu APS). Výsledky jsou dobré, podpora pro převod C-41 negativů touto cestou v Rawtherappe taktéž a následné doladění v GIMPu za pomoci G'MIC pak vyřeší vše k plné spokojenosti. Na svitek už je potřeba vzít setový objektiv. Ale časově to nebude horší než skenování, spíš lepší, až vychytám postup.
Ve všech případech samozřejmě věci limituje, že &bduo;sken“ má 16Mpix rozlišení, mínus případný ořez na daný poměr stran (největší ořez bude u 6×6 svitkůz Flexarety). Tytam jsou doby občasných 350Mpix skenů 6×9cm políčka. Ale ono je za prvé dostatečné pro třeba ty A4 tisky a kdyby ne, může nastoupit focení po částech a slepování v Huginu (jakkoli to už je značně neefektivní řešení). Navíc se primárně bavím o barvě, protože čb filmy stejně budou jednoho dne procházet temnou komorou za pomoci Magnifaxu 3 (s Rodagonem 50/2.8 na kino, resp. Anaretem 105/4.5 na svitky).
Teď už jenom vyrobit nějaký filmo-foťákový držák, který bude fungovat efektivněji než současný kartónový proof-of-concept.
Vyhozené peníze?
Jo, přesně tak. Každý canikonista a podobná jiná fulfrejm chamraď považují něco typu M43, či dokonce low-end jako E-M10 za něco, čemu se vyhnout obloukem. S tím přece nejde dělat pořádné fotky! Vytáhnou hned argumenty o šumu, nízkém dynamickém rozsahu, mizerné hloubce ostrosti, blbých barvách a jánevímcoještě.
Většina z toho jsou kecy. Kdo umí exponovat, vejde se do menšího dynamického rozsahu M43 čipů tak jako tak (případně použije expoziční bracketing). Kolik zón že to používal Ansel Adams v procesu negativ-pozitiv? To, že má třeba Phase One v prodeji tělo za milión, které má 15 EV DR neznamená, že to je současná úroveň, proti které vše poměřujeme. Zástupy fotografů i digitální éry fotili skvěle i v dobách daleko horších snímačů, než je ten 16Mpix stařeček v E-M10. Ten snímač umí vše, co potřebuji a pokud budu chtít z fotoaparátu vymáčknout víc, jsou cesty, jak toho dosáhnout.
A že nejsou objektivy? To je blábol.
Jen Olympus má v nabídce řadu vynikajících skel. A tím nemyslím jen dva-osmičkové 12-40 + 40-150. Tím nemyslím jen 17,5 - 25 - 42,5mm se světelností f/1.2. Myslím tím i ty starší ne-PRO modely jako 12/2, 25/1.8 (na ten jednou dojde) či 45/1.8 a 75/1.8. O věcech jako 300/4 (efektivně šestistovka) ani nemluvě, ale to je i na mě moc dlouhé a kdybych po něčem takovém toužil, raději vezmu třeba Rokkor 300mm f/4.5 a vejdu se do necelých 4 % ceny toho (jinak veskrze famózního) 300mm M.Zuika.
A kdyby to bylo málo, dá se zalovit i u Panasonicu a jeho 12/1.4 a 25/1.4 (což je obojí převlečená Leica) a dalších takových sklech (třeba 12-60).
A komu by byla i světelnost jako 1.4 či 1.2 málo, poukazujíc na to, že s tím nedá člověk hloubku ostrosti jako u 1.4 na full-framu, tak si dovolím oponovat již zmíněným Voigtländerem 29 mm f/0,8 Super Nokton Asph. pro M43. Nicméně kdybych toužil po buketu, tak prostě fotím 9x12, kde mi 90 let starý Voigtländer nabízí při f/4.5 hloubku ostrosti na úrovni f/1.1 u full-frame. Ale už ten zmíněný Super Nokton je zhruba ekvivalentní právě f/1.4 u full-frame.
A první Nikonista, který bude argumentovat objektivem Nikkor Z 58 mm f/0,95 S Noct, tomu jen připomínám hmotnost 2kg a cenovku 227 tisíc Kč. Ten f/0.8 Voigtländer váží 700 g a stojí 43 tisíc Kč. Trochu rozdíl. A na rovinu, takhle monstrózní světelnosti fakt nikdo nepotřebuje. To je můj osobní názor - měl jsem v minulosti třeba 55mm f/1.4 v M42 či 55mm f/1.2 pro Pentax K a obojí jsem zase prodal. Mám tu někde v krabičce Cosinon 50mm f/1.4 pro Pentax K a zatím nedošlo na jeho použití, zatímco jedna-sedmičkovvý Rokkor maká co pár dnů. Měl jsem i MC Rokkor 50mm f/1.4 a po několika týdnech jsem se jej zase zbavil - dělal technokraticky přesné fotky, nedělal to, co jsem miloval právě na MC Rokkoru 50mm f/1.7 - což je mimochodem objektiv, který údajně vznikal v době, kdy Minolta měla spolupráci s Leicou - Leica z toho vytěžila svoje zrcadlovky řady R, Minolta zase některé objektivy).
A jen tak mezi námi děvčaty, elektronický hledáček je fajn. Sice za určitých situací trošku poblikává (často mi to přijde spíš jako časový alias s nějakým displejem / zdrojem osvětlení v záběru) a jistě není mezi M43 těly nejlepší, ale je velký, jasný, vidím, co bude vyfoceno i všechny potřebné informace. A navíc ostření je i se seťákem velice rychlé. Vlastně jediná drobnost, kterou ta E-M10 III neumí, je fázové ostření. Má starší snímač, co nemá fázové ostření přímo na sobě, takže ostří ryze kontrastně a je to znát. Občas se netrefí. Ale začínám mít cit pro to, co s tím a předtuchu, kdy to nastane. A stejně většinou fotím s manuálními skly, takže je to marginální problém.
Na to, že jde o zastaralé tělo ve výprodeji spadající do v současnosti nejhoršího prodávaného systému fotoaparátů s výměnnými objektivy a navíc od výrobce, který svoji divizi radši prodal, než aby se s ní dál trápil, tak jsem až překvapen, jak dobré to je, jak dobře to funguje a parádní technickou stránku fotek mi to zajišťuje. Zbytek je o tom přizpůsobit se nástroji. Ne hledat, co je na něm špatného a kde by byla tráva zelenější. Olympus OM-D E-M10 III umí přesně to, co jsem věděl, že bude umět a schází mu přesně to, o čem jsem věděl, že nebude mít.