V testu jsme se tentokráte zaměřili pouze na procesory Intel „Sandy Bridge“, protože nás zajímá rozdíl v rychlosti kódování grafikou s 12 (Intel HD Graphics 3000) a s 6 shader procesory (Intel HD Graphics 2000). Abychom si mohli grafiky v tomto ohledu srovnat co nejpřesněji, provedli jsme kromě jiného i test, kdy oba procesory (Core i7 2600K i Core i5 2300) běží na shodné frekvenci (2,8 GHz) a nemají Hyper-Threading (ten jsme vypnuli u Core i7, Core i5 jej nemá standardně). Jediný (řekněme, že drobný) rozdíl je tedy ve velikosti L3 cache: 8 MB u Core i7 2600K a 6 MB u Core i5 2300. Zkrátka ať se co nejvíce ukáže samotná grafika.

Výsledky ukazují dvě věci: počet shader procesorů nemá na výsledek vliv, takže co do rychlosti kódování jsou na tom obě grafiky stejně (HD 3000 i HD 2000).

Malý rozdíl mezi kódováním Core i5 2300 a Core i7 2600K (v obou případech bez QuickSync) by se dal vysvětit tím, že kódování procesorem není rozumněji optimalizováno na více než čtyři vlákna. Zatímco zátěž čtyřvláknového Core i5 2300 („čisté“ čtyřjádro bez Hyper-Threadingu) se pohybovala nad hranicí 90 %, zátěž osmivláknového Core i7 2600K rozhodně 90 % nepřipomínala, spíše tak 60 %. U Core i5 2300 se tedy při použití Intel Quick Sync skutečně dá hovořit o akceleraci.

Lehké zrychlení (měřili jsme to několikrát, vždy to dopadlo takto) u Core i7 2600K, pokud mu vypneme Hyper-Threading a nastavíme natvrdo na 2,8 GHz, bychom si vysvětlovali tím, že se zřejmě dostávalo více energie pro grafiku, která tím pádem byla „více ve varu“ (dostala šťávu, kterou jí nesebral procesor, neb měl vypnuté i Turbo, a sama se tedy mohla delší dobu pohybovat se svými takty na maximální hranici). Technologie holt pokročily, procesory si začínají žít svým vlastním životem ;).