Procesorová architektura Bulldozer se připravovala velice dlouho a nutno dodat, že původní Bulldozer, o kterém se mluvilo nedlouho po vydání K8, a výsledný Bulldozer, bylo něco zcela jiného, protože se přinejmenším jednou začínalo prakticky znovu od začátku. AMD oficiálně zmínila i to, že když byl návrh v dost pozdním stádiu vývoje a výkon nevypadal úplně podle potřeb, zjistil někdo, že zdvojnásobením počtu celočíselných ALU by se plocha jádra zvýšila jen minimálně, kdežto výkon - přinejmenším v celočíselných operacích - dost významně. A tak vznikl koncept modulů, kdy vlastně k původnímu jádru přibylo ještě jedno celočíselné, v důsledku čehož každý modul disponoval dvěma INT jádry a jednou FPU schopnou běžet dvouvláknově.

Řada předělávek způsobila, že Bulldozer nešel na trh ve stavu, se kterým by byli inženýři spokojení. IPC, se kterým původně počítali, se podařilo dotáhnout až třetí a čtvrtou implementací, Steamroller a Excavator. Jenže na jejich nasazení už nebyly k dispozici rychlé SOI procesy, z důvodů spotřeby se přešlo na bulk, který ovšem krom spotřeby srazil i takty. Jak by se choval osmijádrový Excavator na 5GHz tedy již nezjistíme. Pokud je řeč o tom, že inženýři nebyli s Bulldozerem spokojení, nemá to jen rovinu nedotažené implementace v podobě první generace, ale i rovinu konceptu jako takového. Do vývoje architektury zaměřené na taktovací frekvence (což v portfoliu AMD nebyla žádná jiná před- ani pobulldezorevská architektura) byl vývoj dotlačen vedením firmy. Tehdejší kravaťáci si zkrátka sedli na zadek z marketingových prezentací Intelu, kdy za slovem Netburst lítaly hodnoty jako 5 GHz, 10 GHz a občas i 20 GHz, což byla hausnumera v kontextu IPC-orientovaného Hammeru / K8 nedosažitelná, nepředstavitelná a tehdejší pánové v kožených křeslech měli dojem, že pokud vývoj rychle nepřehodí výhybku, ujede AMD vlak.

Tak tedy vznikl Bulldozer. Po něm už byl jen krok k druhé generaci, Piledriveru, který opravil ty nejpalčivější chyby. Doslova. Piledriver zlepšil energetickou efektivitu, takže to tolik nepálilo, zvýšil takty, zvýšil i IPC. Ne tak, aby dohnal tehdejší nabídku Intelu, ale už se dalo říct, že výkon na jádro není v průměru slabší než u K10. Byly testy, kde Piledriver jednojádrovým výkonem K10 převyšoval, byly testy, kde zaostával, ale nebyl to zkrátka takový - jak se v diskuzích s oblibou říkalo - clusterfuck jako Bulldozer. Pravda, Piledriver k tomu výkonu na jádro potřeboval vyšší takty než K10, ale ty nebyly s umravněnou spotřebou oproti Bulldozeru zase až takový problém.

Tolik k historicko>sentimentálnímu úvodu a nyní k tomu podstatnému. Známý německý overclocker der8auer po letech vyhrabal svůj FX-8350, přitáhl demižón tekutého dusíku a rozjel to ve velkém. Než vyvařil několik desítek litrů dusíku, stihl procesor přetaktovat na 7449 MHz, při kterých proběhl Cinebench R15 single-core a dále ještě nějakou dobu běžel na 8127 MHz. Víc nestihl, došel mu dusík.

Takt 8,127 GHz je velmi pěkná hodnota, která sice není absolutním světovým rekordem (ten je 8,723 GHz na Piledriver FX-8370) ani rekordem pro FX-8350 (tady si nejsem jistý, ale již v roce 2012 bylo dosaženo o 49MHz více: 8,176 GHz a to dokonce na všech osmi jádrech; šlo o výběr ze 24 kousků OEM procesorů). I bez dosažení absolutního rekordu je tento výsledek zajímavý především proto, že na něm autor nechal proběhnout relativně moderní benchmark - Cinebench R15 na jednom jádru. Procesor na továrních taktech v něm totiž dosahuje asi 96-97 bodů, což na dnešní poměry není mnoho.

Dokáže FX-8350 po brutálním přetaktování dotáhnout soudobé procesory? Odpověď je, že více-méně ano. Při testovaných 7,449 GHz dosáhl 172 bodů, což je jednak zcela lineární posun (kdyby ho autor spočítal trojčlenkou, ušetřil si mnoho litrů dusíku) a jednak jde o hodnotu plně srovnatelnou s jednojádrovým výkonem procesorů Ryzen 2000, tedy jádra Zen+. Protože víme, že škálování je lineární, můžeme dopočítat, že při 8,127 GHz by autor naměřil 188 bodů, což už by bylo zhruba na půl cesty mezi mainstreamovými modely Zen+ a mainstreamovými modely Zen 2.

Další zajímavostí je, že když na jednom jádru (7,449 GHz) běžel Cinebench, dosahovala jeho spotřeba kolem 100 wattů. Popouzí to spočítat, že při všech osmi jádrech by šlo o 800 wattů, ale dvojice jader Piledriveru, jak bylo výše zmíněno, mají části sdílené, takže by reálná spotřeba asi byla trochu nižší, možná 600-700 wattů. Pokud by se SOI procesy vyvíjely způsobem, jako se to dělo do 32nm generace a s každou další klesla spotřeba na polovinu, pak by s 2xnm generací měl procesor spotřebu 350 wattů, se 16/14 nm 175 wattů, s 10nm ~90 wattů a se 7nm 45 wattů. V reálu vyšší, protože by za běžného použití nebyl chlazen tekutým dusíkem a to je energetická efektivita v důsledku vyšší leakage (proudových úniků) vyšší. Šlo by ale o produkt, který by měl zhruba srovnatelný výkon a poměr spotřeba / výkon se současnými osmijádrovými procesory.

Z jednoho hlediska tedy vize Bulldozeru a jeho evoluce nebyla až tak zcestná - z hlediska výrobních procesů to ale nebylo možné protlačit. SOI se přestalo vyplácet a architektury zaměřené na vysoké frekvence přestaly dávat smysl, protože bez SOI neměly kam růst.