V rozhovoru pro Axios ukázal současný CEO na své předchůdce jakožto na původce situace, ve které se společnost ocitla. Nebyl konkrétní, byl slušný a neřekl jméno, ale s ohledem na jeho vlastní vizi o budoucnosti Intelu i konstatování, že tito CEO nebyli inženýři, můžeme více než jen číst mezi řádky.

Pokud se podíváme na výčet šéfů společnosti a zvýrazníme si ty, kteří nebyli inženýry, je jasno:

• Robert Noyce (1968 - 1975)
• Gordon Moore (1975 - 1987)
• Andy Grove (1987 - 1998)
• Craig Barrett (1998 - 2005)
• Paul Otellini (2005 - květen 2013)
• Brian Krzanich (květen 2013 - červen 2018)
• Bob Swan (únor 2019 - 15. únor 2021)
• Pat Gelsinger (15. únor 2021)

Při hodnocení práce šéfů společností musíme brát v potaz, že vývoj klíčových produktů zabírá 4-5 let. K tomu se mohou přičítat ještě další roky, o které je vydání zpožděno z nejrůznějších důvodů, které lze souhrnně označovat jako odklady.

Vezmeme-li situaci od Otelliniho, můžeme z produktů, jejichž vývoj byl iniciovaný v jeho éře, vypozorovat dvě chyby. První tkví v tom, že první i poslední produkt, jehož vývoj mohl být pod jeho vedením odstartován, bylo čtyřjádro. Za osm let svého působení neviděl důvod zvyšovat počet jader. Nebyl by problém, pokud by neviděl důvod k vydání více než čtyřjádrového produktu; problém je, že nedošlo ani na vývoj šestijader a osmijader, při kterém by Intel mohl narazit na problémy, jež pak mohl mít v době skutečné potřeby těchto čipů vyřešené. Šlo především (byť nejen) o spotřebu. Se čtyřmi jádry neviděl Intel důvod spotřebu řešit, protože (ač rostla) se stále vešla do rozumných limitů.

Druhým a možná zásadnějším problémem bylo Otelliniho lpění na strategii tick-tock (byť možná v začátcích interně označované trochu jinak). Strategie postavená na tom, že každé dva roky přijde výrobní proces >2× lepší než předchozí - když bylo jasné, že vývoj každé další generace je náročnější a zpožděnější - zkrátka byla chybná. Respektive bylo bláhové mít celý vývoj nových produktů postavený na předpokladu, že pro každou druhou architekturu přijde proces, který ji zrychlí vyššími takty, omezí spotřebu energeticky méně náročnými tranzistory a vyšší rozpočet tranzistorů zlevní menší plochou, která bude potřebná k jejich výrobě.

Důsledky tohoto problému byly dva: Nízké ambice při vývoji nových architektur („vše vyřeší nový výrobní proces, výraznější změny v architektuře tak nejsou nutné“) a žádné nové produkty k vydání v okamžiku, kdy se přípravy procesu nové generace zpozdí. V takovém případě totiž nová architektura není bez nového procesu implementovatelná - při použití starého by taková jádra byla příliš velká (drahá na výrobu) a žhavá.

Tyto chyby v počátku éry druhého „neinženýrského“ CEO, Briana Krzanicha odnesla jako obětní beránek ovečka ředitelka výroby Renee James. 10nm proces byl její zodpovědnost a když měl roční zpoždění, skončila. Renee James přitom byla veteránkou, která do Intelu nastoupila v roce 1988 a od produktové manažerky generace 386 se vypracovala na technickou asistentku CEO Andyho Grova. Zažila tedy 20 let dobře fungujícího Intelu, mohla srovnávat, mohla vidět problémy a rozumět jejich původu, ale jisté je, že už s nimi nemohla nic dělat, neboť byla dva roky od nástupu Briana Krzanicha (2015) odejita. Faktem je, že v roce 2015 bylo již pozdě na zahájení vývoj nové architektury pro 14nm proces, a tak lepší řešení než zvýšení počtu jader na šest a následně osm, v podstatě nebylo. V roce 2013, kdy Krzanich nastoupil, by to ještě smysl mělo. Ale proč by tehdy přistupoval k de facto krizovému managementu, když byl Intel finančně na výši a konkurence přestávala existovat? Z pohledu ekonoma vše perfektně fungovalo a pohled inženýra se ve vrcholném managementu nevyskytoval.

Když se to vezme kolem a kolem, Bobu Swanovi v roce 2019 nezbývalo, než se usmívat. Krzanich sice před koncem své éry (řekněme přelom 2016 / 2017) nějaký krizový management nejspíš rozjel (počátek vývoje Alder Lake musel spadat zhruba do této doby), ale už bylo docela pozdě. Vypadá to, že do těchto let se stále spoléhalo na to, že situaci vyřeší architektury z šuplíku, které bude možné vystřílet, jakmile 10nm proces dosáhne použitelného stavu.

Cannon Lake nakonec zanechal stopu jen ve vitrínách procesorových sběratelů, Ice Lake přinesl pěkný nárůst IPC, ale trochu pozdě a Tiger Lake jakž-takž dotáhl Zen 3, ale ve všech případech byl výkon srážen kupodivu nejen procesem, ale také nedotažeností architektury. Doladěný Ice Lake v podobě 14nm Rocket Lake přinesl určitý nárůst IPC, takže v prvním návrhu byly notné rezervy i když na jeho přípravu bylo v důsledku odkladů 10nm výroby moře času. Tiger Lake vykazoval v nezanedbatelném množství scénářů propady IPC pod úroveň Ice Lake, takže v průměru měl problém dotáhnout Zen 3). Mezi tím vyšlo najevo, že už 14nm Skylake byl natolik zabugovaný, že zavdal podnět Applu k iniciování vývoj vlastní procesorové architektury pro mobilní i stolní počítače.

• Piednoël: Apple nepřešel k ARM kvůli výkonu, Skylake byl zabugovaný až běda

Vývoj Intelu zkrátka nebyl pro léta lenošení zvyklý na ambicióznější cíle a navzdory prodlouženým vývojovým oknům (čekání na proces) nestíhal architektury dotáhnout do uspokojivého stavu. U Applu, kterému to vadilo, můžeme rovnou zůstat. Krátce před současným ohlášením procesorů M1 Pro a M1 Max totiž Gelsinger ohlásil, že bude dělat vše pro to, aby Apple opět přešel na x86 procesory Intelu.

To však nebude snadné. Na Alder Lake (byť ještě není vydaný) Intel prokázal, že je schopný poměrně výrazných mezigeneračních posunů v IPC. Zatím nerealizovanou podmínkou nutnou k tomu, aby procesory Intelu byly více než jen okrajově konkurenceschopné procesorům Applu, je lepší výrobní proces. Apple už čipy nějakou dobu vyrábí na 5nm procesu TSMC, příští rok asi přejde na 4nm. Intel je na Intel 7, který může být někde na úrovni 7-6nm procesu TSMC. Rozdíl mezi 7nm procesem Intelu a 5nm procesem TSMC může být ve spotřebě (podle verze) 30-40 %. To už je z pohledu Applu samo o sobě (bez ohledu na architekturu) dost podstatným důvodem pro vývoj vlastních jader určených pro linky TSMC. Nakonec Apple je na tom podstatně lépe i se svými integrovanými grafikami, jejichž výkon i softwarová podpora jsou na poněkud jiné úrovni.

Meteor Lake, původně označovaný jako 7nm, bude podle nového názvosloví vyráběn procesem „Intel 4“

Pokud tedy Pat Gelsinger plánuje vedení Applu oslnit, bude se Intel muset ještě hodně snažit a to paralelně na více frontách (CPU architektura, vývoj procesů, GPU architektura, softwarová podpora) . Alder Lake ani Raptor Lake nemohou s ohledem na výrobní proces nabídku Applu překonat a Meteor Lake nejspíš přijde až v době, kdy Apple nasadí 3nm proces TSMC. Intel ale může postupně nasadit trumfy v podobě dlaždicového řešení (kombinace různých procesů) v kombinaci s bezprecedentním zvýšením IPC. Aby se ale Apple nechal přesvědčit, musel by být produkt Intelu nejen lepší, ale podstatně lepší než jeho vlastní. Což nejspíš nenastane ani s Meteor Lake. Inženýři Applu totiž následující dva roky rozhodně neprospí.