Analýzy vidí jako důležitý a pozitivní bod rozhodnutí Intelu provést změny v managementu náborem z externích zdrojů. Zatímco po dlouhá léta Intel vyšší posty obsazoval tradičně lidmi, kteří už nějaký ten pátek ve firmě pracovali, v poslední době došlo na osoby zvenčí. Vzpomenout můžeme procesorového architekta Jima Kellera, šéfa grafické divize Raju Koduriho nebo před pár týdny přijatého Garyho Pattona, donedávna CTO GlobalFoundries, kam přišel z IBM. Tady si dovolím vlastní vsuvku: Ony talenty zvenčí nejen v této „svaté trojici“ představují osoby donedávna spojené s AMD. V souvislosti s těmi lze na druhé straně zmínit i fakt, že zdaleka ne všechny osoby přicházející nově do Intelu se společnosti daří udržet. Analytici ale tuto změnu přístupu hodnotí pozitivně a očekávají, že by pro společnost mohla mít nějaké pozitivní dopady již v letech 2020-2021. Opět si dovolím malou vsuvku a připomenu, že Intel samotný je jiného názoru a přiznal, že zlepšení situace očekává až v roce 2023.

Intel ale může za důležité považovat jiné ukazatele než analytici, které možná potěší již první indicie poukazující na budoucí zlepšení. Jednou z nich by měly být výrazné personální změny v klíčové divizi Data Center Group, která je zaměřená na profesionální segment - servery, pracovní stanice a související. Xeony a nově získané akcelerátory typu ASIC / FPGA přináší Intelu velmi vysoké příjmy a marže této divize zvyšují celofiremní průměr. V současnosti však nabídka Intelu slábne, kombinace absence výrobního procesu (který by dokázal bez velkých kompromisů nahradit 14nm generaci) a absence nové architektury, která by byla široce uplatnitelná na použitelném 14nm procesu, snižuje konkurenceschopnost, což s sebou ponese i pokles zisků. Personální projednocení umožní snížit náklady divize, již budou klesat zisky.

Očekávají se ale ještě větší zásahy do fungování firmy. Analytici připouštějí, že jedním z nich by mohl být prodej továren. Ještě před pár lety by se takový krok jevil jako fantasmagorie, ale po událostech poslední doby už zcela mimo mísu není. Přestože jsou po léta procesy Intelu vnímané jako technologicky nadřazené a pokročilejší oproti ostatním výrobcům, může za tento pohled především éra, během níž neměla AMD konkurenceschopné produkty a procesory Intelu dávaly vyniknout i procesům, na kterých byly vyráběné. Přitom ještě 32nm proces Intelu nebyl hodnocen jako nějak podstatně lepší než 32nm proces GlobalFoundries. Intel se trefil s investicí do 22nm FinFET procesu, který sice nebyl co do taktů rychlejší než 32nm SOI, ale neměl konkurenci. Společnosti GlobalFoundries a TSMC šly přes 28nm planární proces, který byl menším krokem (a tudíž nenabízel tolik jako 22nm Intelu) a - především - TSMC i GlobalFoundries si vylámaly zuby na 20nm procesu, který se nepovedl. Zatímco se obě firmy pachtily s dotažením této generace alespoň do podoby, která by oslovila výrobce ARM SoC, aby investice nebyly zcela vyhozenými penězi, mohl si Intel v klidu pracovat na 14nm generaci. I ta byla oproti plánům de facto zpožděná a nedosahovala v první variantě (Broadwell) nijak úchvatných výsledků, ale na to nikdo nehleděl, protože s ní byl Intel na trhu první. TSMC se však zvýšenými investicemi do vývoje podařilo skluz dohnat a díky tomu, že se AMD podařilo načasovat přípravu nové architektury akorát na proces, kterým TSMC předběhla veškerou konkurenci, má Intel problém.

Na situaci v továrnách Intelu tak lze nahlížet dvěma způsoby. Buďto tak, že odváděly kvalitní práci a pouze s 10nm generací jim to nevyšlo, nebo tak, že měly 2× za sebou štěstí (s 22nm a 14nm výrobou, kdy se nedařilo konkurenci) a od té doby už osm let pracují na 10nm procesu, který stále nejsou schopné dotáhnout ani na úroveň adekvátních generací výroby v asijských továrnách. Při pohledu zvenčí se zkrátka jeví, že tak dlouhé nevyřešení situace s výrobním procesem není pouze důsledkem jednorázové smůly, ale souborem technologických a manažerských chyb. Někdejší rodinné stříbro v podobě vlastních továren se tak stalo nespolehlivým prvkem, který zasekne celé soukolí procesu vývoje a příprav nových produktů. Jde v podstatě o podobný problém, který postihl AMD, jejíž továrny po 32nm generaci dlouho nebyly schopny dodat proces, který by byl plnohodnotnou náhradou - ta přišla až se 14 nanometry. AMD původně továrny rovněž vlastnila, následně je oddělila jako GlobalFoundries, ale stále byla vlastníkem zhruba poloviny nové firmy, později se stala minoritním vlastníkem (tuším kolem 10 %) a nakonec se podílu zbavila zcela a firmy zůstaly svázané na úrovni smluv, jejichž rámcová podoba byla stanovena již při oddělení továrem do samostatné GlobalFoundries (tyto smlouvy stále trvají a ještě nějaký čas budou).

Pokud si povšimneme, že Intel stále vyšší procento svých produktů vyrábí u externích dodavatelů, mezi nimiž nechybí Samsung a TSMC, je prakticky jisté, že na interní úrovni musela otázka oddělení výroby padnout již dávno. Je možné, že definitivní rozhodnutí není na pořadu dne a může záviset na tom, jak se bude situace vyvíjet v nejbližších letech, ale rozhodně lze říct, že jde o možnost, se kterou Intel reálně pracuje. Prodej továren Intelu už nemusí být jen absurdním vtipem.