Cache je určená k tomu, aby obsahovala nejčastěji používaná data, nejrychlejší L1 se pak obvykle dělí na datovou a instrukční (ještě před cache jsou samotné registry procesoru). Co nenajde procesor v L1, pro to si sáhne do větší L2 (zpravidla větší, nikoli však nutně, vzpomeňte na Durony) a pak případně L3 a když ani tam ne, teprve se přistupuje do RAM, která je oproti cache relativně neskutečně pomalá. Cache tedy slouží k tomu, aby měl procesor pořád co dělat a využívala se jeho rychlost co nejefektivněji, jinak by jej RAM neskutečně brzdila. V Intelu však jdou po „teraflopsovém procesoru“ a v té souvislosti jsou si vědomi, že při tom počtu jader a cache budou nejspíše potřebovat další úroveň cache s tak trochu jiným účelem. Vycházejí z faktu, že různé aplikace mají různé požadavky a k L4 cache by tak přidali ještě jakýsi „QoS router“. Ten by zjednodušeně řečeno dělal něco podobného, co v operačním systému správce úloh, kde lze různým aplikacím přiřadit různá priorita (podobně se v datové síti pojmem „QoS“ označuje možnost přiřadit určitým typům dat různou prioritu, typicky mají přednost audiovizuální data pro komunikaci v reálném čase s minimálním zpožděním a podobě). Spolu s L4 cache o kapacitě opět větší než mají L3 (neupřesňují však, kolik to má být) by se QoS router staral o to, aby jednotlivé aplikace a procesy dostávaly tolik prostředků, kolik právě potřebují. S tím však souvisí fakt, že aplikace by si musely umět o svou prioritu říci (jako si o to říkají data v síti). De-facto by se tím softwarové přidělování priorit dostalo na hardwarovou úroveň. L4 cache by se pak mohla umístit buďto jako další čip pod tepelný rozvaděč procesoru, případně by se pokročilejšími technologiemi přidělala přímo k jádru jako další vrstva, s čímž se u teraflopsového procesoru také počítá.