Ne vždy. Je však stále těžší a těžší najít hudební materiál, který remasteringem nebo masteringem neutrpěl a citlivý přístup zvukových inženýrů mu naopak pomohl. Jedním takovým příkladem by mohl bát nový set Dead Can Dance, který je odnedávna k dispozici v hybridním formátu SACD/CD.

Už původní materiál, vydaný na CD v devadesátých letech, vykazoval dobré zvukové kvality a tak vydání ve vysokém rozlišení na SACD bylo jen dopilováním existujícího. Nemá smysl provnávat SACD a CD vrstvu, ale zaměřme se na porovnání standardní 16bit/44.1kHz verze na SACD a stejné nahrávky z původního vydání na CD. Vzorky byly nasamplovány ze skvělého alba Spirit Chaser (4AD, CAD 6008, 1997, mastering neuveden), konkrétně ze skladby číslo 4, The Song of Dispossessed. Špičky jdou až k hranici 0dbFS, ale protože je průměrná hlasitost skladby poměrně nízká, dynamický rozsah je značný. Vypadá to, že CD bylo pečlivě normalizováno, popřípadě velmi citlivě komprimováno, protože zde nenajdeme nic dramatického. Je pravda, že při podrobném zkoumání odhalíme jeden dva tranzienty, které jsou oříznuté (viz. obrázek dole), ale to je, jak jsme si již vysvětlili, mimo práh vnímání našich uší, a tudíž je vše v pořádku.

Neal Harris z Mobile Fidelity se však mimo jiné při remasteringu zaměřil právě na tyto nedostatky (Dead Can Dance, Spirit Chaser, MFSL remaster, hybridní SACD/CD SAD2713, 2008) a všechny ořezané špičky jsou zpátky na svých místech, jak můžete vidět na následujícím obrázku. Spolu s celkovým pročištěním zvuku nám tak Mobile Fidelity servíruje další zvukově dotažené album. Jen tak mimo soutěž poznamenávám, že ani pak se nemůže CD vrstva s SACD vrstvou měřit.

I když jednotlivá vylepšení samy o sobě slyšitelná nejsou (rozdíl mezi ořezanou a zrekonstruovanou špičkou je menší než 0.4dBFS), kumulativní efekt už patrný je. Také Mobile Fidelity verze je mírně komprimovaná, takže vykazuje vyšší hlasitost než originál, ale tentokrát to bylo uděláno v zájmu dobré věci a vyneslo to na povrch hudební detaily, které byly předtím v nahrávce potlačenější. Ve výsledku je zvuk brilantnější a transparentnější.

Dalším příkladem úspěšného remasteringu je Mike Oldfield a jeho Tubular Bells (25th Anniversary Edition, Virgin CDVX2001, remastering Simon Heyworth - více se o této edici můžete dozvědět zde) nebo reedice celého katalogu Rolling Stones, který byl pro label ABKCO přepsán na hybridní SACD/CD týmem Teri Landi, Steve Rosenthal, Jon Astley a Bob Ludwig.

V interview pro magazín Pro Audio Review Bob Ludwig popsal, jak obtížný celý úkol byl:

“Každou skladbu jsem se nejprve pokusil zekvalizovat podle mého nejlepšího svědomí. Potom jsem ji porovnával s původními výlisky z katalogu London a Decca, popřípadě i se singlovými verzemi. Do úvahy jsem musel vzít i zvuk CD vydání z roku 1986, protože takto Rolling Stones zná většina fanoušků.”

I transfery Rolling Stones prošly kompresí - použity byly výhradně analogové kompresory (Manley, Millenia Media nebo NTP), aby byl zvuk co nejautentičtější. Bob Ludwig se svým týmem potom šli krok za krokem všemi tracky a snažili se eliminovat problematická místa na master páscích: “Když bylo potřeba zredukovat šum, udělal jsem to, pokud to šlo, analogovou cestou. Pokud to možné nebylo, pracoval jsem ve vysokém rozlišení PCM formátu. Jestliže se ani jeden ze způsobů neosvědčil, nechali jsme šum prostě tam.”

I když byla kolekce určena především vyznavačům SACD, jsou CD remastery získané downsamplingem ze Sony Super Bit Map Direct SACD na PCM jedním z důležitých mílníků masteringu