Představte si následující scénář: Právě jste si koupili cédéčko s oblíbenou skladbou. Nedočkavě ho vložíte do přehrávače, ale kupodivu vás to příliš nechytne, ani sami nevíte proč. Zkusíte další skladbu - ani tady to není o moc lepší; muzika je skvělá, to ano, ale přesto vás zrovna dneska nedokáže strhnout, cítíte jakýsi vnitřní neklid. Možná je to opravdu jenom špatný den. Ale možná jste se právě stali další obětí nahrávacího průmyslu.

Jak je možné, že nás přestane bavit oblíbená hudba? Není to naše vina - muzika s ořezanou nebo žádnou dynamikou je totiž poslechově pro ucho velmi vyčerpávající a obranné mechanismy nás pak zákonitě nutí přeskakovat ze skladby na skladbu v naději, že to bude jiné. Pokud jsou slabé a silné zvuky přehrávány se stejnou úrovní hlasitosti, ztrácí se jakýkoli kontrast a zajímavost. Není přece přirozené, aby byl řev zpěváka v refrénu stejně hlasitý jako rozněžněný vokál v předcházející sloce, stejně jako není normální, aby akustická kytara přehrála svou hlasitostí bicí. To je přesně ten důvod, proč mnozí zastánci vinylu někdy až fanaticky ochraňují své sbírky - ne snad proto, že by desky měli větší možnosti než CD, ale proto, že už z principu nemohou být unavující.

Vzestup a pád digitálu

David Bendeth, producent: “Za posledních 15 let revoluce v nahrávací technice změnila způsob, jakým jsou nahrávány a masterovány hudební nosiče - bohužel k horšímu.”

Největším problémem analogového záznamu byl vždycky šum, ať už ten z pásku nebo praskání a přeskakování elpíček. Jakákoli analogová nahrávka vždycky šum obsahuje. Jedinou cestou z toho ven je pomocí vyšší hlasitosti zvětšit odstup užitečného signálu od šumu, aby byla nahrávka lépe slyšitelná. Prakticky tím zvětšíme i její celkovou dynamiku.

Výše uvedené však nelze aplikovat donekonečna - všechna analogová média mají svůj limit, bod nasycení, kdy se zvuk stává zkresleným. Analogový typ zkreslení může být někdy i docela příjemný a dává posluchači pocit tepla a hřejivosti. Možná si také pamatujete, jak jsme záměrně zvyšovali hlasitost záznamu na magnetofonu cíleným přemodulováním pásku až do červených polí? Podobný postup však často používali i profesionálové - třeba nahrávky takových Rolling Stones byly už od počátků záměrně lehce přepísknuté, aby zněly řízněji, a nikdo nic nenamítal.

Binární záznam něco takového jako šum nebo praskání nezná. Naopak, pracuje s malým množstvím náhodně generovaného šumu, tzv. ditherem. Nula na plnohodnotné digitální stupnici (dBFS) pak představuje nejvyšší možnou úroveň hlasitosti, jaké je možné dosáhnout bez zkreslení nebo clippingu (na rozdíl od analogové VU stupnice, kde nula představuje průměrnou hodnotu a ručičky metru se pohybují doleva a doprava od ní). Stupnice dBFS používá k vyjádření dynamiky nahraného materiálu vzhledem k maximální nule záporné hodnoty, kde přibližně -20dBFS odpovídá 0dB na VU škále; jinými slovy, 0dB na VU nechává zhruba 20dB rezervu pro špičky signálu na stupnici dBFS.

Úroveň hlasitosti digitálního záznamu se dá zobrazit různými způsoby. Jeden z možných je popsán zde: podívejte se na následující vizualizaci záznamu - jde o So Far Away z legendárního alba Brothers in Arms (1985, Vertigo, 824499-2) kapely Dire Straits. CD disk, který masteroval Bob Ludwig, významně přispěl svými zvukovými kvalitami k propagaci digitálu v jeho prvopočátcích. Světlejší plocha uvězněná uvnitř zubaté křivky představuje průměrnou hlasitost záznamu, propady a špičky pak jeho okamžitou celkovou dynamiku. Rozdíl mezi těmito špičkami a průměrnou hlasitostí je indikací mikrodynamických kvalit nahrávky.

Z dnešního pohledu je tento materiál, nahraný v roce 1985, velmi tichý, se značnou rezervou do maximální možné hlasitosti. Tu a tam některý tranzient vyskočí směrem k 0dBFS, ale většinou jsou špičky stěží na úrovních -5 až -8dBFS. Původní edice Brothers in Arms tak má naprosto úchvatnou mikrodynamiku, jednu z nejlepších v komerčně vydávané rockové hudbě vůbec: -18dB (např. CD vrstva nedávno vydaného SACD remasteru, který je rovněž velmi ceněn pro jiné kvality, stěží sahá někam k -8dB).

Úroveň -0.3dBFS byla dlouho považována za nejhlasitější signál, jaký je možné na CD zaznamenat, protože původní CD procesory považovaly vzorek na úrovni 0dBFS za chybu. I přes to, že jsou stará cédéčka nahraná poměrně potichu, jejich kvalita je výborná a pokud si je zesílíte, dostanete skvělý zvuk.

Vtip je v tom, že hlasitost záznamu neposuzujeme podle špiček, ale podle průměrné hlasitosti. Pokud tedy máme dva záznamy, které dosahují ve špičkách stejných úrovní, bude se nám jevit ten s vyšší průměrnou hlasitostí jako hlasitější.

Jerry Tub, Terra Nova Mastering: “Je to jako když sedíte v kině v první řadě - obraz a zvuk vás zahltí.”

Dynamika je v hudebním záznamu naprosto klíčový, možná ten nejdůležitější, element. Je to prakticky světlo a stín hudby. Vytváří expandující pocit lehkosti a nechává nám slyšet další zvukové nuance - odrazy v nahrávacím studiu, rezonance těla kytary a strun, jemnou práci hlasu zpěváka či zpěvačky, náhlé prásknutí bicích nebo přechod orchestru od pianissima do fortissima. Všechno tohle dává hudbě napětí a pokud to chybí nebo je to potlačeno, všechna krása mizí.

Tranzienty, tedy rychlé signálové špičky, nechávají hudbu dýchat. Pokud uděláme pomocí kompresoru z ostrého břitu tranzientu tupý pahrbek, přijdeme o detail a vzrušení. Výsledkem pak je zkreslený a nepřirozený zvuk, který se nepříjemně poslouchá. Na první poslech je taková nahrávka většinou atraktivní, ale po několika minutách se posluchač cítí dezorientován a unaven.

Další dva obrázky ukazují stejnou skladbu, známou Milk od Garbage. První je z originálního CD z roku 1995, druhý vzorek pochází z kompilace Absolute Garbage vydané v roce 2007, která byla masterována Emily Lazar a Sarah Register ve studiu The Lodge. Druhá verze, i když není ořezaná, vykazuje známky jasné komprese a k uším tak laskavá jako originál není.