Další záležitost, kterou jsme obklopeni, je všudypřítomná reklama na všechno. Tyto reklamy nás neustále přesvědčují o tom, že musíme mít nejnovější telefon, tablet, notebook, herní konzoli nebo televizi. Firmy vyrábějící elektroniku mají samozřejmě zájem na zvyšování prodejů, a proto mají snahu přesvědčovat spotřebitele o tom, že nutně potřebují nové věci.

Někteří z výrobců byli v nedávné minulosti dokonce usvědčeni z toho, že úmyslně omezovali funkčnost svých starých produktů, aby uživatelů museli přejít na novější modely. Dalším trikem pro zvýšení prodejů jsou takzvaná „kurvítka“. Jedná se o kritickou součástku s omezenou životností, která z elektroniky většinou chvíli po konci záruční doby udělá těžítko. Spotřebitelé tak často nemají jinou možnost než si pravidelně kupovat nové zboží.

Pokud si ale lidé neustále kupují nové věci, co se děje s těmi starými? Odpověď je jistě všem známá. Většina z nás strčí starý mobil do šuplíku a starou televizi do kumbálu, kde tyto věci zpravidla několik měsíců čekají na jarní úklid. Pokud tedy majitel vysloužilé elektroniky není hovado a starý mobil nehodí do kotle na tuhá paliva, skončí spotřebič na skládce elektroodpadu. Odtud pak vysloužilý přístroj putuje na recyklaci. Na tu má jeho uživatel ze zákona nárok, protože při jeho nákupu zaplatil recyklační poplatek. Tuto krásnou skutečnost poněkud kazí fakt, že tento poplatek byl donucen zaplatit proto, aby někdo jeho věc zrecykloval a recyklací získané materiály pak zpeněžil. Ale svět je plný paradoxů.

Recyklace elektroodpadu ve skutečnosti vlastně ani není recyklace. Pokud recyklujete například láhev od sektu, získané sklo pak slouží k výrobě dalších lahví nebo jiných skleněných výrobků. Z odpadu z vaší staré televize ale nikdo novou nevyrobí. Jediné, o co jde, je dostat se k cenným materiálům jako zlato, olovo, měď, cín, nikl, tellur, hliník nebo paladium. Pokud věříte, že se dále do oběhu dostanou i plasty z elektrospotřebičů, tak pro vás asi bude zklamáním, že vůbec. Většina plastů, které používá elektrotechnický průmysl, obsahuje značné množství tzv. zpomalovačů hoření, a tyto plasty proto nejsou vhodné pro chemickou recyklaci. Takže se tzv. „downgradují“, což znamená, že se pomelou a použijí jako plnivo.

Recyklace tištěných spojů taky není žádná ekologická záležitost. Ty se během tohoto procesu ohřívají na 400 °C. Zlato a olovo se z nich dostává louhováním v kyanidu. Paladium se separuje Sulfáto-nitrátovou metodou, při které část kovů pak nelze separovat a skončí v anodickém kalu. Navíc 15 – 20 % elektroodpadu se už ani použít nedá a skončí ve spalovně. Pokud si pořídíme novou televizi, zatížíme tak planetu nejen recyklací staré, ale i výrobou té nové.

Můj dobrý kamarád na celý tento problém objevil elegantní řešení. V tom nepřeberném množství elektroodpadu se totiž dá najít spoustu zajímavých kousků, které zde skončily kvůli banálním závadám. Často se zde najde telefon s prasklým displejem, domácí pekárna s přetrženým klínovým řemenem, počítač s 16 GB RAM a čtyřjádrovým procesorem s vadným pevným diskem nebo televize s nefunkčním LED podsvícením. U takových věcí stačí vyměnit jednu součástku, která stojí zlomek ceny nového spotřebiče. Z této činnosti si udělal koníček a volný čas často tráví opravou vyhozených spotřebičů.

Uvedu jeden příklad za všechny. Jednoho dne jsem objevil u kontejneru na směsný odpad Sencor SLE 49F57TCS. Jedná se o FullHD LED televizor s úhlopříčkou 123 cm, jehož cena se pohybuje okolo deseti tisíc korun. Neváhal jsem ani sekundu, okamžitě jsem ji sebral a moje kroky sledovaly okamžitě k mému výše zmíněnému kamarádovi. Po rychlé analýze jsme zjistili, že je spálené LED podsvícení. Nové součástky se dají sehnat z Číny za 1200 Kč včetně poštovného. Jejich výměna zabere ve dvou lidech přibližně půl hodiny. Původní majitel bohužel nenechal vedle televize ležet i ovladač, ten je ale k dostání na českém e-shopu za 500 Kč. Teď mám v obývacím pokoji plně funkční televizi za pouhých 1900 korun.

Úspora vyjádřená penězi je kolem osmi tisíc korun. Úspora energie, materiálu a dopadu na životní prostředí bude asi těžko vyčíslitelná, nicméně jsem hluboce přesvědčen o tom, že podobný přístup je v masové míře určitě účinější než všechny větrné elektrárny, eletromobily nebo zákazy plastových brček. Proč ale celá ekologická lobby nepropaguje právě tuto cestu k ochraně životního prostředí? Odpověď je jednoduchá, celý ekonomický systém je založený na spotřebě a hnaní se po nových produktech, namísto servisování těch starších. Přitom jednoduché opravy elektrospotřebičů by tuto spotřebu rapidně snížily.

Ale možná se mýlím a planetě opravdu pomůže omezení výkonu vysavačů, pěstování biopotravin nebo přidávání řepkového oleje do nafty. Zkuste změnit můj názor. A nebo se podělte o své historky o tom, jak jste vdechli vyřazenému spotřebiči nový život