Studie se jmenuje Flash Reliability in Production: The Expected and the Unexpected, jejími autory jsou Bianca Schroeder z University of Toronto a Raghav Lagisetty a Arif Merchant z Googlu a zahrnuje milióny dnů provozu deseti různých modelů SSD za posledních 6 let, obsahujících čipy typu SLC, MLC a eMLC a spadajících do kategorie enterprise i běžné spotřební. Průřez dat studie tedy není všeobjímající, ale vypovídací hodnota je slušná.

Mezi klíčovými závěry studie vychází několik zajímavých faktů. Prvním je, že hodnota Uncorrectable Bit Error Rate je zcela nepodstatná, nevypovídá nic o reálné výdrži SSD v běhu. Dále hodnota Raw Bit Error Rate roste reálně pomaleji, než by se dalo očekávat z vyčerpávání wearout levelu a nijak nekoreluje s Uncorrectable Bit Error Rate a jinými typy indikace selhání.

Nadále platí, že SLC SSD vydrží více než MLC, ale ten rozdíl se poněkud snižuje. Hlavní dopad na život SSD ale nemá ani tak jeho vytížení, jako spíše věk. Očekávaným poznatkem je, že i u nových SSD je určité množství vadných bloků v NAND flash čipech běžné. Čím více ale vadných bloků je, tím vyšší je pravděpodobnost rychlejšího selhání stovek dalších bloků - jinými slovy, když se čip nepovede úplně optimálně, půjde „do kopru“ o to rychleji (což není nic překvapivého).

Zhruba 30 až 80 % SSD má alespoň 1 vadný blok, u zhruba 2-7 % SSD selže alespoň 1 NAND flash čip během čtyř let od nasazení.

Ale zpátky k té největší pecce: studie ukazuje, že SSD s MLC čipy vydrží zhruba tolik jako enterprisová SLC SSD. Je to tak trochu podobné zjištění jako když řada běžných SATA HDD vydrží totéž co enterprisové modely typu SAS, ale prý tomu tak prostě je. Vysoká cena enterprise SLC SSD plyne z toho, že obvykle mají více rezervního prostoru. V rámci studie ale žádné ze zkoumaných SSD nedošlo ke svému limitu počtu zápisů. Dá se předpokládat, že dobrá kondice MLC vůči SLC plyne z pokročilejší elektroniky v průběhu let, kdy se lépe rozkládají zápisy a kdy se také mohla zlepšit výrobní technologie ve smyslu, že na stejném výrobním procesu trochu stírá rozdíly mezi SLC a MLC, tedy mezi precizností uchování dané hodnoty náboje pro dostatečné rozlišení 0 a 1 u SLC (dvě různé hladiny napětí/náboje) versus 00, 01, 10 a 11 u MLC (čtyři různé hladiny).

V tomto kontextu doplňme, že enterprise-MLC čipy už známe nějakou dobu a v současné době si někteří výrobci troufají do enterprise segmentu i s TLC čipy.

Poslední podstatné zjištění je to, že zatímco SSD nemají ani tak velký problém s fatálním selhání, jsou náchylnější vůči ztrátě dat v porovnání s HDD. Je tedy u nich vhodné, v případě důležitých dat, držet v provozu určitou zálohu/redundanci.

Závěrem ale musím doplnit, že tato studie nevypovídá nic o posledních generacích SSD, neboť zahrnuje SSD obsahující 50nm, 43nm, 34nm, 32nm a 25nm čipy. Nelze ji tedy použít jako podklad pro výběr současných SSD s 20nm/19nm čipy či nejnovější s 16nm/15nm čipy.