Cílem Microsoftu je, aby uživatel nemusel vůbec řešit, na jakém zařízení se zrovna nachází. Jeho plocha by měla být všude stejná – měla by být poskytována ve formě služby, což má několik výhod: selže hardware na straně uživatele – neztratí ani data, ani aplikace. Přeinstaluje systém na nový počítač – žádná tragédie a fůra nastavování – pořád má všechno tak, jak to měl doposud. Pojem „synchronizace“ by se tak mohl stát minulostí (i když by se někde hluboko nadále něco synchronizovalo, ale už ne v tom smyslu, jako když potřebujete sesynchronizovat váš plánovací kalendář v mobilu s tím, co máte v Outlooku).

Celé to má pochopitelně několik nevýhod. Ta první napadne asi každého, kdo má svá data trochu rád: „Moje data“ mají být „na mém počítači“. No, a když otevřeme oči a zadíváme se na realitu všedního dne, musí nám být jasné, že ani v Microsoftu nejsou tak hloupí, že by náhle všechno narvali do cloudu a práce s aplikacemi a daty by se vrátila na úroveň práce s tenkým klientem – terminálem, akorát že po internetu. Jednak zdaleka ne každý je ochoten být stále online jen proto, že potřebuje pracovat s něčím, co z principu online být nemusí a ne každý má tak dobrou přípojku k internetu, aby nepoznal rozdíl mezi prací na vlastním PC a prací s aplikacemi „v cloudu“ (ten rozdíl je znát i na lokální gigabitové síti, natož při komunikaci přes půl světa). A tam, kde mají slušnější přípojky, zase reálně hrozí, že by to internet jako takový neutáhl. Windows je nejpoužívanějším operačním systémem na světě a představa, že by se najednou všechny ty „plochy“ objevily v nějaké centrále v Microsoftu (ať už jakkoli rozeseté po světě) a všichni by k nim vzdáleně přistupovali, je prostě nereálná, alespoň v současné době. A dokonce i v době, kdy by „Windows 8“ měly přijít na trh, což je tak 2012, možná plus (mínus určitě ne) nějaký ten rok.

A tak je potřeba se na celou problematiku dívat z trochu jiného úhlu, protože to je zatím opravdu spíše jen vize a vrátit se zpět k virtualizaci a důvodu, proč se zavádí. Ano, jednoho krásného dne to třeba může skončit tak, že skutečně budeme mít své aplikace a svá data kdesi v „cloudu“ (někteří by možná použili jiné slovo ;-), ale to je ještě běh na dlouhou trať (pakliže se vůbec ukáže tato trať jako správná), rozhodně není systém „Windows 8“ cílovou metou. Spíše startovním polem.

Kde se tedy všechny ty řeči o „cloudu“ berou a co znamenají? Ona je totiž prezentace „Desktop as a Service“ zaměřená především na firemní zákazníky, kteří si mohou dovolit pro své pracovníky vytvořit svůj „cloud“ přímo ve firmě a kde je síť nezřídka dost rychlá a stabilní na to, aby se tato vize dala nasadit.

Přesto si lze z oné prezentace něco vzít a poskládat si to dohromady se zmíněnými řečmi o virtualizaci. Pokud budeme totiž chtít hovořit o jednom konkrétním desktopovém počítači (ať už to bude skutečně desktop, nebo notebook), pak není zas až tak velký problém takový „transparentní cloud“ vytvořit přímo na něm. Ostatně děje se to v určité míře již dnes: na počítači můžete mít operační systém a v něm virtualizovaný „ten koncový“ operační systém, který chcete používat. A ten můžete skutečně přenášet z jednoho PC na druhý a pořád se bude tvářit a fungovat stejně, protože virtuální prostředí se nezmění. Jenže „ten nadřazený“ operační systém, kde provozujete „ten koncový“, je dnes zbytečně velký, vlastně je to plnohodnotné desktopové prostředí, kde provozujete další takové prostředí. To je úplně zbytečné, zabírá to místo na disku, v paměti a spotřebovává to výkon.

Vracíme se tedy zpět k myšlence MinWin a Hyper-V třetí generace a máme jasno: Hyper-V v3 spolu s MinWin mohou být tím oním nadřazeným systémem, kde poběží onen „koncový virtuální“. Slajd z prezentace přímo hovoří o „'Physical' deployment via boot-from-vhd (Windows 7+)“, což už dnes bez hypervisoru umí Windows 7 Ultimate a Enterprise (samozřejmě všechny verze Windows Serveru 2008 R2), to jde ovšem o bootování nadále tradičně závislé na hardwaru. Hyper-V v3 + MinWin by mohly tuto věc dotáhnout o úroveň výš. Je to sice tak trochu vrstva nad BIOSem (potažmo v budoucnu UEFI), ale zachovává to nezávislost na hardwaru, možnost migrace takového systému a nezabírá to nikterak moc místa narozdíl od celého operačního systému.

A když už virtualizujeme operační systém, můžeme (v rámci striktního oddělování vrstev) virtualizovat i jednotlivé aplikace, vše stále lokálně (v malém lokálním „cloudu“, který máme sami pro sebe). Dokonce i data můžeme mít virtualizovaná v našem soukromém „cloudu“. A až na to bude svět připraven, bude operační systém už takříkajíc „ready“ a prostě jen přejdeme na jeden velký „cloud“ a budeme mít svá data někde jinde. A nebo to také dělat nebudeme muset.

To všechno jsou ale stále pořád jen vize. Jak bude ve skutečnosti systém „Windows 8“ vypadat a fungovat, to je stále ještě ve hvězdách.