Sám jasně říká, že kdyby tehdy dokázali Applu nabídnout konkurenceschopný čip pro tato ultramobilní zařízení za cenu, kterou Apple byl ochoten zaplatit, svět by dnes vypadal jinak. Faktem totiž je, že pokud něco stojí za obrovským vzestupem ARM architektury, je to právě skutečnost, že ji použil Apple v prvním iPhonu. Vše další už se vezlo na této vlně. Intel přitom vhodný čip měl, ale cena, kterou požadoval, byla vyšší, než byl Apple ochoten platit. Otellini přiznává, že to prostě neviděl. Neviděl, co bude následovat, v co se tato neschopnost domluvit s Applem na pro něj přijatelných podmínkách, vyvine. Intel cenu odvodil od svých odhadů objemu výroby, do kterých se rozpouští i náklady na vývoj (podívejte se, na kolik vyšel jeden bombardér B-2 a pochopíte) a do zařízení typu iPhonů nakonec putovalo 100× víc čipů. Vědět to Otellini předem, v iPhonech by dnes pravděpodobně tepalo srdce od Intelu.

Přitom měl Intel v té době s Applem vynikající vztahy. V době, kdy se toto projednávalo, již mířily na trh první Macintoshe s Intel x86 procesory, když Apple opustil PowerPC architekturu. Společnost mohla přizpůsobit své plány, mohla pozměnit architekturu Atom, mohla i vyvinout variantu čipu přímo na míru pro Apple, ale nic z toho se nestalo. Zčásti byly na vině technologické důvody, ač byl Atom navržen a očesán tak, aby byl velmi úsporný, stále byl v období let 2005 až 2007 poměrně hladovou záležitostí, ve své původní podobě nepoužitelnou pro výkonný mobilní telefon. Intel mohl samozřejmě zvolit i variantu, kdy by si licencoval ARM technologie, něco přihodil, vyrobil to ve vlastních továrnách a prodával Applu. Ani to se nestalo a tak lze optikou Paula Otelliniho jen konstatovat, že nejenže Intel tento „kšeft“ nezískal tak, že by stál jak za čipy, tak architekturou, ale on si „ani nesmočil“ skrze výrobu SoC s licencovanou ARM architekturou.

Historicky lze říci, že kdykoli si byl Intel sebejistý, věřil ve své schopnosti, věřil v možnost prodávat své čipy za ceny, které si on sám určí, věřil v neporazitelnost své verze x86 architektury, spálil se. Stalo se to za Craiga Barretta, kdy AMD vzala Intelu prvenství v uvedení 1GHz procesoru a začala ukusovat jeho podíl s vynikajícími Athlony. A stalo se to i před 6 lety ,kdy přišel na trh první iPhone a začal měnit svět, ve kterém Intel fungoval. A v návaznosti na to pak Intel logicky prošvihl i příchod tabletů, který započat Apple iPad.

Právě pro větší iPady plánoval Steve Jobs použití Atomů, navzdory doporučení Tonyho Fadella, vicepresidenta iPod divize, který stál za ARMem. Pak Apple koupil firmu P.A. Semi, která pro něj vytvořila SoC A4 a Jobs byl rázem přesvědčen. iPad dostal také ARM a dílo zkázy (z hlediska Intelu) bylo dokonáno. V Jobsově biografii zaznívá i to, že Intel byl v tomto ohledu jednoduše příliš pomalý a málo flexibilní a nedokázal tak nabídnout nic konkurenceschopného. Jobs zmiňoval i letitou bolístku Intelu, jeho neschopnost přijít s grafickým jádrem, které by za něco stálo, ale Intel jakoby v té době neslyšel. V té době již byly debaty nad dalšími budoucími čipy pro ultramobilní přistroje poznamenány, vedle neflexibilnosti Intelu, druhou věcí: Apple již cítil svoji sílu a nechtěl Intelu pomáhat s vývojem něčeho, co by sice sám použil do svých produktů, ale Intel by to poté mohl obratem začít prodávat konkurentům Apple. Na opačné straně barikády se zase Intel bránil snahám Apple o získání příliš velké kontroly nad návrhem x86 čipu pro iPad.

Za Otelliniho 8leté vlády vygeneroval Intel více příjmů, než za celých předchozích 45 let existence. Ale prošvihl možnost podílet se na trhu Apple iOS zařízení, který má v tuto chvíli objem 600 miliónů kusů. Při cene 15 dolarů za čip to mohlo pro Intel znamenat dalších 90 miliard dolarů na příjmech. A to je to, co Paula Otelliniho mrzí, jakkoli - dovolíme si dodat - jej bude historie hodnotit jako velmi přínosného šéfa. Napravit tento omyl už bude na Brianu Krzanichovi.