Američtí zákonodárci mají „tvrdou pěst a býčí šíji – nemůže je zastavit ani žitný destroyer“ v navrhování zákonů, které by svázaly ruce Internetu … vlastně dráty (i bezdráty). Sotva se podařilo zažehnat nebezpečí jménem SOPA (přičemž boj proti ACTA je stále „v procesu“ a technicky není ani SOPA/PIPA definitivně mrtvá záležitost), jeho navrhovatel obnovil jednání o zákoně, který by si uveden do praxe mohl podat ruce s Velkým Bratrem.

Návrh má několik specifických vlastností:

1. Nemá snadno vyslovitelné jméno, krátké a úderné, jako bylo „SOPA“, takže se o něm hůře hovoří. Jmenuje se Protecting Children From Internet Pornographers Act of 2011, což ani v běžně používané zkratce pro tento zákon PCIP není dvakrát použitelné. Je tedy označován převážně jako H.R.1981, což je něco jako jeho identifikační číslo (nemá to nic společného s rokem 1981, mimochodem SOPA neboli Stop Online Piracy Act byl H.R.3261, přičemž H.R. je zkratka běžně indikující, že jde o návrh vycházející ze Sněmovny reprezentantů).
2. Bere si na paškál tentokráte nikoli pirátství (protože to už asi někteří pochopili, že není tak vážný problém, aby se kvůli tomu omezovala svoboda Internetu a pohybu lidí na něm), ale dětskou pornografii, přičemž sám zábavní průmysl ví, že na to politici slyší (pro politiky je obecně problematika dětské pornografie snadno uchopitelná, mají to v kolonce „špatné“, takže jejich typické fungování na bázi klopného obvodu sepne tlačítko „pro návrh“, aniž by ho hlasující vůbec četl). Proti zákonu s tématikou dětské pornografie se také složitěji protestuje – každý, kdo je proti, v očích bečící masy schvaluje dětskou pornografii a je jí automaticky označen za pedofila.
3. Pochází ze stejného pera jako SOPA (jistý Lamar S. Smith). Návrh H.R.1981 je přitom starší než SOPA.
4. Funguje z velké části (z té nejdůležitější pro Internet) na bázi Velkého Bratra.
5. Rodí se formou dodatků tak, aby bylo obtížné se v něm orientovat a zjistit skutečný smysl (to je ale bod aplikovatelný na drtivou většinu novodobých zákonů nejen v USA, ale i u nás). Proto se o něm začalo hovořit až nyní, přestože jej výbor poslal do schvalovacího procesu už loni v prosinci.

Zákon H.R.1981 byl navržen 25. května loňského roku, nejde tedy o něco nového (relativně nové jsou jen události v průběhu jeho schvalování). Je dokonce starší než návrh SOPA, jehož základy byly položeny loni 26. října. Ve skutečnosti byl proces schvalování H.R.1981 v podstatě pozastaven, protože zábavní průmysl tlačil na SOPA. Nyní, když je SOPA prakticky u ledu, se H.R.1981 dostává opět na scénu.

Klíčový problém zákona ve vztahu ke svobodě internetu je napsán tak, že požaduje, aby poskytovatelé připojení k internetu uchovávali log IP adres přiřazených zákazníkovi, a to po dobu nejméně jednoho roku (tedy i po skončení smluvního vztahu zákazníka a poskytovatele), a k tomu i další údaje, jako jsou informace o platbách za připojení, kde mohou figurovat čísla bankovních kont i kreditních karet (to je explicitně v návrhu řečeno). K údajům by měly na vyžádání přístup pouze vládní entity a k jejich vyžádání (to se v návrhu zákona také píše) by docházelo výhradně za účelem vyšetřování neregistrovaných sexuálních delikventů. Čistě pro zajímavost: „registrovaných“ sexuálních delikventů (tedy těch, kteří jsou již zjištěni a někde zaznamenáni) je v USA podle údajů Národního centra pro pohřešované a zneužívané děti (NCMEC) z minulého měsíce jen ¾ miliónu. Nikdo s alespoň trochu dobře propojenými obvody mezi ušima si nedělá naději, že by zákon nebyl zneužíván i pro jiné účely.

Jako obvykle má zákon dvě strany mince. Zastánci tvrdí, že potřebují nástroj na vystopování pedofilů manipulujících na internetu s dětskou pornografií a že potřebují součinnost poskytovatelů připojení. Oponenti tvrdí, že jde o neefektivní legislativu (průměrně chytrý zločinec z těch, které chce zákon pochytat, beztak ví, jak sledování obejít) s vysokým rizikem zneužití (k žádosti o vydání údajů stačí relativně málo, přičemž sledováni budou prakticky všichni uživatelé internetu bez ohledu na to, zda jde o pedofily, nebo ne, a navíc na náklady poskytovatelů, kteří to asi jen těžko nepromítnou do cen).

Jak již bylo řečeno, zákon již prošel výborem a míří do Kongresu ke schvalování. K tomu může dojít dříve, než se nadějeme. Opět si můžeme říci: USA, to se nás netýká. Budete se divit, týká. MegaUpload byl svým způsobem také zámořský cíl, navíc EU má často sklony přebírat jisté legislativní věci z USA. Stejně jako byla (technicky stále je) potenciálně škodlivá legislativa SOPA, je i H.R.1981 potenciálním zásahem do svobody internetu. Prakticky všichni se shodnou na tom, že sexuální zneužívání dětí je špatné, ale málokdo ví, že se za zákony napsané „jakoby“ za účelem potírání tohoto nešvaru skrývají snahy ořezat svobodu Internetu a zavést plošné šmírování s dopadem na každého uživatele.

Důvod, proč se o tomto zákonu v poslední době hovoří o něco více, je především ten, že se kdosi dovtípil (a hodně velká řada lidí to v současné protestní náladě přebírá), že zákon nařídí poskytovatelům detailní sledování vašeho chování na internetu – především jaké stránky si prohlížíte a kdy se tak děje. Nic takového v návrhu zákona není. Vyskytuje se v něm pouze odkaz na to, co mají poskytovatelé uchovávat (je to v textu takticky „zašamšáno“ jako odkaz na text jiného zákona). Mezi zaznamenávanými údaji jsou mimo jiné i záznamy o lokálních a vzdálených telefonních hovorech a též telefonní číslo či číslo „nástroje“ (sem bychom zařadili např. IMEI telefonu) včetně dočasně přidělené síťové adresy. To by se při troše fantazie dalo aproximovat právě na sledování navštěvovaných stránek na internetu, ale s pravděpodobností větší než malou tomu tak není. Ale také to tak být může, protože neomezená je nejen fantazie „tiché pošty“, ale také zákonodárců a v neposlední řadě i vyšetřovatelů. A jak bývá např. v naší kotlině zvykem být „papežštější než papež“, probublala podobná legislativa do zákona o elektronických komunikací. Je to ta, kterou Ústavní soud před necelým rokem zrušil.

Vždy je lepší štěstíčku vyjít naproti (třeba do ulic, jako v případě ACTA) a nenechat si za zády omezovat svobodu schováváním se za zákony, které proklamované poselství zpravidla neplní.