Dnes se budeme více věnovat jedné specifické vlastnosti SSD, která je pevným diskům cizí. Výkon SSD časem klesá. Jak moc, závisí na mnoha faktorech. Svižnost práce se soubory na pevném disku sice také klesá, a to s jejich rostoucí fragmentací, ale disk samotný je pořád stejně výkonný (dokud se nezačnou přealokovávat vadné sektory). Paměťové buňky na SSD mají však omezený počet přepisů (a není jich nějak zázračně moc ani u SLC flash čipů, natož u MLC), a tak je potřeba s nimi rozumně hospodařit. Tomuto hospodaření se říká wear-leveling a je také příčinou postupného zpomalování SSD.

SSD můžete zrychlit tím, že jej celý smažete, ovšem nikoli jen tak, že „smažete všechna data a oddíly na něm“. Ke skutečnému smazání datového bloku na SSD může dojít dvěma způsoby. Ten první počítá s příkazem TRIM, jímž operační systém dává SSD vědět, které bloky dat může považovat za volné. Druhý způsob se nazývá secure erase a spočívá v poslání speciálního příkazu (SECURITY ERASE UNIT) do SSD. Mimochodem tento příkaz existuje (a je podporován) zhruba od dob pevných disků s kapacitami většími než 10 GB, není to žádná novinka pro SSD. Příkaz úložišti říká, aby se samo smazalo. U pevného disku to trvá zpravidla desítky minut (podle kapacity i půl hodiny a více), u SSD jsou to často jednotky minut, či spíše desítky sekund. SSD na tento povel zareaguje poměrně rychlým vnitřním označením všech bloků jako volných. V podstatě se tak dostává co do svižnosti téměř do výrobního stavu. Záměrně u slova „dostává“ používáme průběhový čas, protože u mnohých SSD je proces „Secure Erase“ jen označením volnosti všech bloků; aby byly skutečně svižné a připravené na zápis, musí si je ještě SSD do takového stavu připravit, což už se ale děje autonomně po skončení příkazu. Zjednodušeně řečeno lze říci, že Secure Erase je takové rychlé „oTRIMování“ všech bloků SSD.

My jsme provedli zátěžový test, kdy jsme nejprve SSD přepisovali do zblbnutí a poslali jsme tak do něj náhodná data v množství několikanásobně převyšující jeho vlastní kapacitu (takto jsme to zkoušeli u všech tří SSD, o kterých bude dnes řeč). Náhodná proto, aby je nemohl SSD s řadičem SandForce dobře zkomprimovat a zaplnilo se mu tak co nejvíce fyzických bloků. Pak jsme (pokud možno rychle po testu, aby si SSD stačil „co nejméně uklidit“) provedli test výkonu (zejména test přenosové rychlosti, ono to mnohdy stačí, s klesající přenosovou rychlostí klesá zpravidla i hodnota IOPS, pouze v určitých situacích, které mají s praxí málo společného, klesá IOPS jen málo, nebo neznatelně).

Jako zátěžový test jsme zvolili situaci sekvenčních 90 % zápisů a 10 % čtení 64kB bloků dat. Všechna SSD byla připojena na čipset Intel P67, v setupu desky jsme vypnuli co nejvíce komponent na jižním můstku navěšených (běžela jen Intel síťovka a PLX čip, na kterém běžel PCIe-PCI můstek a na něm nic). Kingston HyperX byl pochopitelně na 6Gbit/s SATA portu. I tak jsme se dostali na jakýsi limit, protože v počáteční fázi jsme protlačili do všech tří SSD dohromady maximálně něco kolem 530 MB/s. Zde jsou přibližné časy od spuštění testu a zjištěné rychlosti (platí pro všechny tři SSD naráz):

Jak vidíte, rychlost se snižuje relativně brzy, už po hodině a čtvrt šly limity stranou a dostali jsme se na nižší výkon. Znovu dodejme, že hovoříme o práci všech tří SSD současně a udávané hodnoty představují celkový průtok dat SSD (z toho je přibližně 10 % čtení, 90 % zápis). Který se podílel na snížení výkonu nejvíce? Na to nám odpoví jednotlivé výkonnostní testy, kdy jsme nejprve všem SSD provedli Secure Erase, nechali nějaký čas ustát (pro jistotu) a pak do nich pustili test znovu, tentokráte 100% zápis. Operace zápisu trvala zhruba 2,5 dne (± několik desítek minut, což už nehraje roli). Během testu jsme zjišťovali průtok dat jednotlivými SSD. Dopadlo to takto:

Na tomto grafu je pěkně vidět slabina SandForce řadičů. Kingston HyperX se po této zátěži zpomalil nejvíce. A protože se jedná o špatně komprimovatelná data, nepředváděl žádný zázračný výkon ani na začátku. Paradoxně z toho nejlépe vyšel stařičký 128GB Kingston SSDNow V+100. Znovu připomeňme, že se jedná výhradně o zápis náhodných dat, která se špatně komprimují. Celkový pohled na výsledky „před“ a „po“ zátěži pak ukazuje CrystalDiskMark:

Kingston SSDNow V+100 128GB
Před zátěží	Po zátěži
Intel 320 Series 160GB
Před zátěží	Po zátěži
Kingston HyperX 120GB
Před zátěží	Po zátěži

Co na výsledcích vidíme, je asi jasné. První dvě testovaná SSD si z dlouhodobé zátěže příliš hlavu nelámou, možná Intel trošku, ale dává se velice rychle dohromady. Naopak u Kingstonu HyperX tím znatelně trpí rychlost zápisu. Rychlost čtení naopak jakoby ještě vzrostla.

Simulace databáze

Neochudíme vás ani o výsledky testu simulace databáze v IOmeteru.

Důvodem, proč jsou tak velké rozdíly mezi Kingstonem SSDNow V+100 a ostatními SSD, je téměř jistě podpora NCQ, test totiž počítal s 32 příkazy naráz, což obě moderní SSD zvládají, zatímco staršího Kingstona SSDNow V+100 to spíše obtěžuje.

To, že byl Kingston HyperX na konci testu rychlejší než na jeho počátku, přisuzujeme spíše nějaké chybovosti, protože jak jste měli možnost vidět v předchozím testu, zátěž příliš velký vliv na rychlost čtení neměla a rychlost čtení je u tohoto SSD skutečně hodně vysoká. S Intelem naopak tento test ani nehnul, jeho výkon je stabilní, což jsme říkali už v jeho samostatné recenzi.