Vnitřek

 

Dostat se dovnitř SSD byl pro nás tentokráte menší oříšek. Výrobce „zamkl“ SSD nepříjemným druhem šroubků (zřejmě si nepřeje, aby bylo s obsahem manipulováno a třeba potenciálně změneny vlastnosti chlazení). Na jejich vyšroubování potřebujete ne zrovna běžně dostupný Torx BO TX 6 šroubovák (Torx „BO“ je s „dírou“ uprostřed a v tak malé velikosti se snad ani běžně nedělá). Nicméně dobrá věc se podařila, jemná síla zvítězila a voilà…

Spodní strana pouzdra SSD je k čipům přimlasknuta zhruba 2mm teplovodivým „žužu“, což je rozhodně dobře, protože SSD se skutečně při intenzivní práci zahřívá (po několika hodinách krutého přepisování vyběhla teplota povrchu pouzdra u volně loženého SSD na 39 ℃, což ovšem můžeme prohlásit i o SSD Intel, kde ale žádné „termožužu“ není, takže flash čipy uvnitř musely mít jistě stejnou „radost“ jako my v redakci 34. pracovní týden tohoto roku).

Vrchni strana SSD je na tom podobně s tím, že tady už se o „žužu“ moc hovořit nedá. Termovodivý materiál je každopádně poměrně dobře lepkavý a vzhledem k tomu, jak ochotně se ohýbá poměrně tenké PCB, jsme se na druhou stranu destičky nepodívali. Očekáváme tam však stejné flash čipy jako na spodní straně. Vyrábí je v tomto případě Intel (přesněji spíše společný podnik Intelu a Micronu IMFT), konkrétně 29F64G08ACME2, což jsou 8GiB čipy vyráběné 25nm procesem, tedy vlastně téměř totéž, co v minule testovaném Intel SSD 320 Series.

 

Řadičem je zde slíbený SandForce SF-2281 (SF-2281VB1-SDC). Jelikož hovoříme o 120GB SSD, je zde jako „spare“ místo rezervováno od výroby něco málo přes 16 GiB.

Specifikace

Specifikace je opsána z materiálů výrobce, co jsme našli, jsme srovnali s minule testovaným SSD Intel 320 Series, abyste to měli hezky „papírově“ vedle sebe.

Do specifikace by se ještě slušelo dodat, že Kingston udává rozdíl opotřebovanosti mezi nejopotřebovanější a nejméně opotřebovanou buňkou nejvýše 2 % (aneb „takhle dobrý máme wear-leveling“, anebo také „až SSD začne odcházet, bude to rychlá smrt“ ;-).

SandForce, komprese dat, over-provisioning

Co považujeme za velmi vhodné uvést, je zmínka o triku zvaném „over-provisioning“ na webu Kingstonu. V překladu říká zhruba toto:

Při konfiguraci diskových oddílů na HyperX SSD si může uživatel zvolit buďto využití celé kapacity, nebo nechá určitou část SSD volnou, čímž zvýší výkon a trvanlivost SSD. Tomuto volnému místu se říká „over-provisioning“.

Zvýšení výkonu a výdrže závisí též na typu dat, která na HyperX SSD ukládáte. Čím více bude dat, jako je MPEG, JPG, ZIP či archivy (obecně data komprimovaná a dále již prakticky nekomprimovatelná, pozn. autora), tím větší význam má „over-provisioning“.

Co tím chce Kingston říci? Jednak nám tím říká, co to je „over-provisioning“ (už jsme o tom nedávno hovořili v souvislosti s chystanými enterprise Intel SSD 710 Series) a v neposlední řadě nám naznačuje jednu mezi znalci SSD celkem známou věc: řadiče SandForce milují data, která lze zkomprimovat, a naopak nemají příliš v lásce komprimovaná (a tedy dále nekomprimovatelná) data.

Ve skutečnosti se totiž na SSD s řadiči SandForce děje jedna vychytávka. Hádáte správně, SandForce řadič data na SSD opravdu komprimuje, čímž zvyšuje jak rychlost zápisu, tak poté i čtení. Z uživatelského pohledu si ale na takový SSD více dat neuložíte, řadič totiž takto ušetřené místo používá pro vlastní interní „over-provisioning“. Čím více dat uloží v menší podobě (zkomprimuje je), tím více místa má na provisioning.

Je tedy zjevné, že řadiče SandForce musí být mimo jiné velmi výkonnými komprimátory a dekomprimátory, protože vlastně zvyšují rychlost SSD „o jednu generaci“ (řeč je o našem redakčním dělení SSD dle generací, jak bylo zmíněno na předchozí stránce). I s kompresí a dekompresí musí řadič přehazovat data z/do systému podstatně rychleji, než kdyby se na kompresi vůbec nehrálo.

Pokud tedy budete ukládat hlavně taková data, která jsou již komprimována, nebo prostě komprimovat nejdou, zaberou na flash čipech více místa a tudíž se na ně budou ukládat pomaleji a stejně tak se pomaleji budou číst.

Naopak data, která se řadiči podaří hodně zkomprimovat, může uložit na menší místo (tím pádem mu vznikne více místa pro efektivnější „wear-leveling“) a taková data se tedy jak rychleji zapíší, tak následně i rychleji přečtou.

Tato finta má tedy dvě pozitiva a jedno negativum. Pozitivní na tom je, že se tím jednak urychluje výkon a pak také prodlužuje trvanlivost, protože čím více budou data zkomprimována, tím méně místa zaberou a „wear-leveling“ bude mít hromadu pracovního prostoru. Zároveň se nebude přepisovat tolik bloků jako na SSD, kde se žádná komprese nekoná, tudíž se flash čipy fyzicky méně opotřebovávají.

Negativem pak je, že s komprimovanými daty (obrázky, filmy a hudba v komprimovaných formátech, archivy a podobně) se pracuje na takovém SSD pomaleji a vlastně to i snižuje jeho životnost, ovšem na úroveň SSD, kde ke kompresi nedochází (jinými slovy SSD s kompresí na tom s rychlostí a trvanlivostí nebude hůře než SSD bez komprese, v nejhorším v praxi použitelném případě na tom budou stejně). Uživatel, který si takový SSD koupil s tím, že si přečetl, jakých rychlostí dosahuje, pak může být zklamán, pokud bude ukládat na SSD filmy a fotky a ono to pojede pomaleji, než mu slibovaly papíry.

Protože ale ukládání fotek, filmů a obecně velkých balíků komprimovaných dat není zrovna to, proč by si měl někdo pořizovat SSD, v zásadě se dá říci, že pro běžné použití takového produktu jasně převažují zmíněná pozitiva nad negativy (on je ten negativ v relativním měřítku vlastně neutrál).