Na obrázku můžete vidět jeden z nejrozšířenějších evropských přehrávačů Pioneer CLD-D515, vybavený funkcí both side play, tedy oboustranným přehráváním disku. Chtělo by se věřit v nejjednodušší řešení, tedy že přehrávání obou stran je realizováno dvěma čtecími hlavami, umístěnými z obou stran disku. Musíme si ovšem uvědomit, že přehrávač pochází z doby, kdy byla laserová hlava nejnákladnější součástkou přehrávačů a vyrobit navíc nějaké to mechanické udělátko už bylo proti tomu za hubičku. Proto v sobě tento přehrávač v sobě ukrývá nesmírně složitý, avšak elegantní mechanismus. Po skončení přehrávání spodní "A" strany u vnějšího okraje hlavička objede okraj disku a začíná se číst z druhé, "B" strany. Narozdíl od dvouvrstvého DVD ale opět z prostředka a to z důvodu kompatibility s jednostrannými přehrávači. Taková akce ovšem přehrávači trvá několik sekund a navíc se během této doby musí poměrně těžký disk zabrzdit a roztočit opačným směrem(!).

Ale co když film delší jak 120 minut překročil kapacitu dvoustranného CLV disku? Takových titulů přeci není málo! Zbytek filmu se pak musel umístit na druhý disk, který měl zaplněnu jen mizivou část své první strany, označovanou jako stranu č. 3, nebo "C". Na 4. straně býval nahrán už jen nápis „Otočte disk, tady nic není!“.

K výměně disku už ale žádná obíhací mechanika pomoci nemohla a po dvou přehraných stranách tak následovalo zvednutí diváka ze sedačky a výměna disku v přehrávači. Majitelé levnějších nebo starších přehrávačů vstávali a obraceli disky po každé přehrané straně. No řekněte, není to po hodině či dvou příjemná pauza? A to se dnes někdo rozčiluje nad vloženou reklamou v TV vysílání.

Média

Pioneer CLD-D515 (na obrázcích) je poměrně univerzálním přehrávačem analogových diskových obrazových médií a digitálních Audio CD. To můžete vidět také podle prolisů ve vysunuté plotně. Prolis pro CD tvoří zároveň samostatný tray, který lze také samostatně vysunout.

Možná Vám ale nic neříká prostřední prolis, velký jako EP gramodesky (épíčka). I ten je určen pro videodisk, který má s gramodeskou shodné označení - EP - extended play, samozřejmě s nižší kapacitou (cca 20 minut CLV na jedné straně). Častější označení než EP ale bylo E-CDV nebo E-CVD, tedy Extended Compact Video Disc. Bohužel takový disk nemám, jinak bych Vám jej ukázal.

A aby toho nebylo dost, vyráběly se i CVD, zvané také CDV - CD Video - pozor neplést si s VideoCD. VideoCD, jak jistě víte, obsahuje MPEG1 digitální stream. Ale CD Video je při shodné velikosti s CD (12cm) pouze malým analogovým laserdiskem s jen několik málo minut dlouhým záznamem, na který se tak tak vejde maximálně jeden videoklip. Tyto desky se používaly víceméně jako promo pro jednu skladbu konkrétního interpreta

.

Všimněte si že nad přehrávačem na obrázku leží gramofon, takže si můžete ověřit, že LD je skutečně stejně velký jako LP gramodeska.