Pravidla nahrávání audio materiálů je možné přirovnat k závěru soudního sporu mezi firmou Sony versus Universal City Studios z roku 1984, známého spíše jako kauza Betamax. Firma Universal se snažila soudně zamezit Sony prodej jejich Betamax video rekordérů v USA (ne nepodobné sporu RIAA versus Diamond RIO, kde RIAA také prohrála). Tato žaloba byla založena na tom, že nahráváním televizních pořadů a filmů jsou porušována autorská práva Universalu a Disney. Rozhodnutí soudu bylo jednoznačné: "Prodej zařízení pro nahrávání, stejně jako prodej dalšího komerčního zboží samo o sobě nezpůsobuje jakékoliv porušení zákona, pokud se toto zařízení používá v souladu se zákonem". Jakýkoliv zákaz i malého procenta zboží, které by mohlo být nějakým způsobem použito jako
nástroj pro nezákonnou činnost by bylo velmi drsné (pozn. CD-R serveru: to by se mohl zakázat i prodej kapesních nožů, vždyť se jimi dá také zabíjet!). A uvážíme-li, že takové nahrání TV programu pouze časově posouvá jeho povolené shlédnutí, není důvodu v takové činnosti shledávat tržní využití (které je přirozeně zakázané). Poznamenejme jen, že soud se vlekl již od roku 1976.

Z toho vyplývá, že výroba, prodej i vývoj zařízení pro audio záznam nejsou nezákonné. Viz již zmíněný spor RIAA a Diamond RIO.