Budeme se dnes bavit především o pevných discích, protože se stále jedná o médium, na které se spoléhá většina uživatelů. Má totiž asi nejpříznivější kombinaci ceny za jednotku dat a komfortu použitelnosti. Ty tam jsou doby, kdy byl pevný disk výhradně součástí počítače a přenos dat na něm znamenal jeho vymontování, otevření dalšího počítače, připojení, atd… Dnes jsou pevné disky na trhu i v přenosné podobě, nejčastěji připojitelné k počítači přes rozhraní USB, občas se objeví i disky připojitelné na eSATA a relativně čerstvou novinkou (v porovnání např. s USB) jsou disky připojitelné přímo na datovou síť. Samotné pevné disky jsou však ve všech těchto zařízeních prakticky stejné, uvnitř jsou pevné disky se standardním rozhraním dnes nejčastěji Serial ATA (SATA), takže jdou i zaměňovat. Pro účely obnovy dat je to poměrně zásadní fakt, protože ať už je disk připojitelný přes USB, nebo přímo na síť, vždy jde z „obalu“ vyndat a připojit jej na jeho nativní rozhraní, kterým bývá právě zmíněné SATA (výjimkou jsou některé nové externí disky, které mají v rámci jednoduchosti realizace koncového zařízení USB rozhraní přímo v sobě).

Dříve se pevné disky skládaly z několika málo základních částí. Předně to byla samotná média – kotouče z pevného materiálu (odtud název „pevné disky“), čtecích a zapisovacích hlav a elektroniky, která měla na starosti základní ovládání všech mechanických částí. Samotný diskový řadič však nebyl součástí disku, ten byl na samostatné kartě v počítači. Už hezkou řádku let tomu tak není, řadič se přesunul přímo k elektronice disku (vše bývá dnes součástí jediného čipu) a s diskem se již komunikuje přes standardizované datové rozhraní. Základ však zůstal: otáčející se datové plotny coby nosiče dat a rameno s hlavičkami, které se pohybují po rotující plotně.

Hlavičky se ve skutečnosti ploten dotýkají jen v situaci, kdy se plotny netočí (k tomu je na samotných plotnách vyhrazeno „parkovací místo“, zpravidla na nejvnitřnější části plotny, některé, zejména mobilní disky, mívají i parkovací plochu mimo plotny). V pevném disku (míněno uvnitř té krabičky, které „pevný disk“ říkáme) není vakuum, jak se někteří domnívají, ale vzduch, jako kdekoli jinde. Disk dokonce není ani nepropustně uzavřený, ve skutečnosti obsahuje otvory kvůli vyrovnání tlaku uvnitř a vně, ty jsou však vybavené speciálními filtry, aby se dovnitř nemohly dostat žádné nečistoty (cesta těchto otvorů do pevného disku také bývá poměrně klikatá, aby vniknutí nežádoucích částeček do vnitřního prostoru disku co nejvíce znesnadňovala). Uvnitř totiž musí být naprosté čisto, protože hlavičky se v současných discích vznášejí nad povrchem datové plotny ve vzdálenosti v řádu desítek nanometrů. Jakákoli prachová částice je větší než vzdálenost hlavičky od plotny, takže si asi dovedete představit, jakou paseku by i nejmenší zrnko prachu mohlo uvnitř způsobit. Vzduch uvnitř disku při roztočení plotny víří a způsobuje nadnášení hlaviček nad plotnami. Pochopitelně disky, které jsou určeny pro práci ve vysokých nadmořských výškách či obecně tam, kde je významně nižší atmosférický tlak, tyto otvory nemají a jsou skutečně uzavřené s pevným krytem neschopným prohnutí, protože jsou od výroby „natlakovány“ na požadovanou hodnotu, která zajišťuje jeho správné fungování, zejména pak nadnášení hlaviček nad plotnami. Běžný disk s otvory by v takovém prostředí neměl dostatečný tlak a hlavičky by nad plotnou nepoletovaly, ale dřely by ji. To by pro ně pochopitelně bylo likvidační, stejně jako pro záznamovou vrstvu, v níž jsou data uložena.

Přečtěte si také
	Záchrana HDD s vadnými sektory (pozor, tento článek neberte vážně! Vyšlo 26. června 2002)

To už se dostáváme k samotnému uložení dat. Základ diskové plotny je vyroben z hliníku, případně skla nebo keramické směsi. Následuje několik vrstev, mezi něž patří vrstva z kovové typicky nemagnetické směsi, která je podkladem pro samotnou záznamovou vrstvu z materiálu schopného magnetizace. Neméně důležitou roli hrají též vrstvy, které zmírňují negativní vliv občasných styků hlavičky s plotnou (hlavička se sice běžně nad plotnou vznáší, ale musí se počítat s tím, že se prostě občas dotkne a takový dotyk pak nesmí rovnou disk poslat do věčných lovišť – konstrukce disku si zkrátka nemůže dovolit, aby při nechtěném styku odletěla z plotny "hoblina dat"). Tento vliv je dále zmírněn nanesením vrstvy zajišťující lesk a především co nejnižší třecí sílu právě pro situaci, že se hlavička dotkne ploten (ten „lesk“ tam není primárně proto, aby se plotna leskla jako dokonalé zrcadlo, ale proto, aby byl povrch plotny co nejhladší a hlavičky o nic „nezakopávaly“).

Samotná data si v magnetické záznamové vrstvě můžete představit jako spoustu maličkých magnetů, které jsou schopny změnit svou polaritu magnetickým impulzem vyslaným z kolem letící hlavičky. Polarita těchto magnetů je samotnou informací – jedním směrem se to bere jako stav 0, druhým jako stav 1. Z těchto stavů ještě nesestávají samotná uživatelská data, protože je potřeba zabránit chybám, takže nemálo těchto surových dat slouží jako kontrolní součty a dopočty v případě, že by některý z malých magnetů zazlobil. Pokud se tedy špatně vyhodnotí určité malé procento těchto surových dat, je z toho logika disku ještě schopna poskládat bezchybný vzorec dat, která mají být na daném místě uložena. Na disku je pak ještě vyhrazené místo pro „náhradní“ data, to v případě, kdyby na tom některá část disku byla tak špatně, že by se již nedala použít pro spolehlivý záznam dat. Roli této části převezme místo v oblasti „náhradních“ dat, takže disk má určitou rezervu, než se na něm začnou tvořit sektory, které se již i vůči počítači jeví jako vadné.