iMac byl prodáván s Mac OS 8.1, můj kus má ovšem verzi 8.6, což je pro tento konkrétní hardware asi nejlepší možná volba. I tady budu muset vysvětlění pro platformy neznalé čtenáře začít daleko v historii.

První čtyři verze Mac OS, které se ovšem nejmenovaly Mac OS ale Macintosh System Software, vyšlo hluboko v  osmdesátých letech. Z počátku byly čistě jednouživatelské, jednotaskové a neměly ochranu paměti. Byly tak dokonale jednotaskové, že když do Macintoshe II bylo třeba udělat ethernet kartu, měla tato karta procesor rychlejší než Mac, realtime OS vyspělejší než Mac a s jeho systémem si jen povídala. Tato omezení byla původně dána omezenými možnostmi hardware - počítač měl procesor Motorola 68000 taktovaný na 8 MHz, podobně jako třeba Amiga 500, ovšem na rozdíl od ní neměl žádné podpůrné čipy, které by za něj akcelerovaly grafické či zvukové operace. Jak s novějšími modely výkon rostl, bylo možné někdy kolem verze 5 přijít s kooperativním multitaskingem - si uživatel sám při startu systému mohl vybrat, zda chce pracovat singletaskově (a více kompatibilně) nebo multitaskově (MultiFinder).

Od verze 7 z roku 1991 byl multitasking jedinou možností, nicméně stále běžel v nechráněné paměti a pouze kooperativně, tou dobou už ale Apple pracoval na náhradě založené na úplně jiných vnitřnostech, takže se tím nikdo až tak úplně netrápil. Nicméně projekty nového OS pro Macintosh (Pink, Taligent, Copland) končily jeden za druhým neúspěchem a najednou tu byl rok 1997, konkurence byla o světelné roky dále a i když si Apple pořídil NeXT a pracoval na Mac OS X, bylo zapotřebí nějak přežít do doby, než bude hotový. Tak vyšel Mac OS 8, interně pořád skoro stejně nedokonalý, nicméně o něco lépe vypadající i fungující - například díky multithreadovému Finderu jste mohli kopírovat soubory a u toho dělat i něco dalšího, což dříve prostě a jednoduše nešlo.

S verzí 8.5 (1998) byla kompletně odstraněna podpora procesorů 680x0 a od verze 8.6 (1999) běží celý Mac OS nad plně preemptivním nanokernelem psaným specificky pro PowerPC a využívajícím ochrany paměti. Raději hned upřesním, že celý Mac OS běží jako jediný task tohoto nanokernelu, takže vše spuštěné uvnitř multitaskuje stejně příšerně jako dříve a jedna aplikace svým pádem často shodí celý systém, nicméně některé části systému i aplikace třetích stran uměly těchto novinek využít a kdyby v roce 2001 nebyl starý systém ukončen a pohřben, možná by se časem dopracoval i někam dále. Takto zůstalo u vtipných situací, kdy zaseklý Internet Explorer způsobil pád celého systému do dialogu s piktogramem bomby a výzvy k restartu, z níž se už nedalo dostat jinak, než stiskem tlačítka Reset, nicméně přes nanokernel multitaskující iTunes 1.0 i tak dohrály až do konce půlhodinový playlist.

Co Apple nemohl dohnat kvalitami systému, to se snažil vylepšit bundlovaným softwarem. S iMacem jste tak dostali i pěkně provedenou kalkulačku umožňující vizualizaci grafů ve 2D i 3D nebo Sherlock - komplexní vyhledávač, který uměl prohledat lokální disk jak dle názvu souborů, tak dle jejich indexovaného obsahu a k tomu uměl vyhledávat i online, na tehdy nejpopulárnějších vyhledávačích. Bohužel mám pocit, že v Mac OS 9 už objem bundlovaného software tak trochu překročil míru hardware, na němž měl běžet, takže jsem jej kdysi sice nainstaloval, zkusil si jaké to je stříhat na 233 MHz video v iMovie, ale pak jsem zase do počítače vrátil disk s Mac OS 8.6.

Verze 8.6 nad ještě starší 8.5 či 8.1 naopak vítězí proto, že pro ni lze stáhnout relativně nový internetový prohlížeč Classilla (poslední verze z roku 2014), se kterým sice není brouzdání po webu ani rychlé, ani příjemné, ba ani stoprocentně funkční, ale je to alespoň způsob jak se dostat na některý z webů nabízející software pro staré počítače. A mezi tím starým software lze nalézt i takové věci jako Quake III Arena, který tu na nízké detaily kupodivu celkem plynule běží. Čas letí.

Nebyl bych to ale já, abych nezkusil nainstalovat i nějaký modernější operační systém. 32-bitové big-endian PowerPC už opustily takřka všechny linuxové distribuce, zůstává tři roky stará LTS verze Lubuntu a zatím stále jen beta verze Adélie Linuxu. Lepší je to na poli BSD, kde lze najít aktuální verzi u FreeBSD, NetBSD i OpenBSD. Pro rychlý test jsem zvolil poslední jmenované. Instalace je naprosto bezproblémová, stačí jen ve správné chvíli mačkat tu Enter, tu jinou zvýrazněnou klávesu, zadat heslo roota, restartovat a je to. Není to pravda žádný sprint, ale systém skutečně běží - pokud se omezíte na jednoduchý správce oken a budete používat hlavně terminály, nebudete si nijak výrazně stěžovat. Pokud vás napadne použít třeba grafický browser Dillo, který je na poměry mainstreamového webu značně okleštěný a jednoduchý, pak je pravděpodobnost zhruba 99 %, že padne při pokusu načíst cokoliv složitějšího než jednoduché HTML 4 s CSS, škoda.

iMac G3, jako esteticky podařený kus hardware zaujímá v mém regálu čestné a viditelné místo, společně s externí disketovou mechanikou a sériovým adaptérem ve stejné barvě. Začala jím úplně nová éra Apple, která společnost z pokraje bankrotu za dvacet let přivedla až na pozici jedné z nejhodnotnějších společností světa. Osobně mám ale mnohem raději stejné komponenty v podobě snadno rozebratelného a rozšiřitelného minitoweru. Vaše hodnocení ponechám jen na vás.