iMac, zpětně po příchodu svého nástupce přejmenovaný na iMac G3, byl na trh uveden 15. srpna 1998. Byl určen zejména pro méně náročnou část trhu, tj. domácnosti, školství a kanceláře, čemuž odpovídala i cena 1299 USD - o 300 USD nižší, než základní model desktopového PowerMacintoshe G3. Také to byl první produkt, který nesl pro následující roky tak typický rukopis společnosti Apple:

• Středobodem počítače je jeho design. Prakticky největší část původní prezentace, tvoří záběry na průsvitný modro-bílý kryt počítače a nadšený popis toho, jak počítač skvěle vypadá - prý dokonce zezadu lépe, než konkurence zepředu.
• Rozjíždí se kult nakouslého jablka, které dříve bývalo pouze miniaturní, duhové a na počítači většinou jen jednou někde zepředu. Tady je k počítači těžké přistoupit tak, aby některé z dvojice masivních modrých log (na vrchní a zadní straně) nebylo vidět.
• Je odebráno vše, co není třeba, čímž myslím zejména porty, sloty a mechaniky. Dříve měl každý Mac disketovou mechaniku, značná část měla i ZIPku a pokud ne, nebylo až tak složité si je pořídit a interně či externě připojit. iMac nemá ani jednu z těchto mechanik, ale ani jedinou volnou šachtu pro jejich doplnění. Nemá ani do té doby obvyklé sériové porty, SCSI či na Macu standardní ADB. Výbava je zjednodušena na dvojici USB, modem, ethernet a IrDA port.

Tyto rysy se v menší či větší míře táhnou s produkty Apple od té doby celých více než dvacet let až do současnosti. Pokud máte na zadním spojleru vašeho auta nalepeno nakousnuté jablko, které jste našli v krabici společně s iPadem, pak to nejspíše považujete za inovativní přístup k výpočetní technice. Pokud nálepku na autě nemáte, nejspíše si říkáte něco o ovcích.

Tak či tak, dovolím si zaměřit se hlavně na na změny uvnitř, které jsem už tehdy považoval po přečtení prvních recenzí za podstatnější, než to, jak počítač vypadá. Nevyhnu se ovšem středně dlouhému historickému výkladu:

Když se Steve Jobs vrátil do Apple a stal se v roce 1997 dočasným CEO společnosti, seškrtal nejen velmi širokou a napřehlednou produktovou řadu společnosti (k níž se dle mého současný Apple zase zdařile blíží), ale i řadu vývojových projektů. Pro iMac jsou stěžejní dva z nich: Apple NC a CHRP.

NC neboli Network Computer měl být v druhé polovině devadesátých let velkou revolucí, příští velkou věcí, budoucností počítačů atd. Počítač libovolné platformy, který si z internetu nabootuje malý operační systém, v němž budou aplikace psány výhradně v Javě a tudíž poběží na všech těch počítačích všech platforem stejně. Budou se také spouštět přímo z internetu, takže budou vždy aktuální a jelikož se za ně bude platit jako za službu, tak i vždy legální. Vážně se tím konceptem zabývaly společnosti jako Sun, Oracle, Acorn i právě Apple. Kdo v té době už uměl číst, nemohl nadšené analýzy převratnosti NC minout ani v místních IT periodikách.

Ačkoliv některé principy došly naplnění jindy a jinde (určitě vás napadne minimálně jeden rozšířená platforma, založená na malém systému vespod a aplikacích běžících v Javě), nakonec NC jako takové světlo světa nespatřilo. Pro bootování z internetu nebyla dostatečně rychlá infrastruktura, pro unifikované prostředí nebyla dostatečná shoda mezi výrobci a pro pořízení takové věci nebyl dostatečný zájem mezi zákazníky.

Common Hardware Reference Platform - CHRP - byl popis obecné standardizované počítačové platformy založené na PowerPC. Filosofií starého vedení Apple totiž bylo umožnit běh Mac OS i na hardware jiných výrobců (tak vznikly oficiální klony Macintoshe od společností jako PowerComputing, Umax, DayStar, Motorola a zhruba dvou desítek dalších) i běh jiných systémů na na vlastním železe a samozřejmě obojí by se nejlépe dělalo na nějakém jasně definovaném hardware. Projekt CHRP, realizovaný ve spolupráci s IBM, navázal na starší PowerPC Reference Platform, díky němuž se platforma PowerPC dočkala Windows NT či OS/2. Obohatil ho ovšem o některé prvky do té doby existující pouze na Macintoshi, zejména o Open Firmware - komplexní firmware kombinující bootloader, programovací jazyk Forth a systém na platformě nezávislých ovladačů hardware. Podpora CHRP byla plánována (a částečně realizována) pro Mac OS 8, nové vedení Apple ale oba výše uvedené principy zavrhlo, společnostem vyrábějícím klony zrušilo licence a ve spolupráci na CHRP dále nepokračovalo.

Obě technologie však nebyly jen tak zahozeny, právě iMac z obou čerpá. Z Apple NC má jako první Mac vůbec možnost bootu ze sítě. Stačí podržet po zapnutí klávesu N (nebo trvale nastavit v Open Firmware či již běžícím systému), počítač si nechá od DHCP serveru přidělit adresu a pomocí Boot Service Discovery Protocol začne v síti hledat bootserver. V kombinaci s Mac OS X Serverem 1.0, který přišel na trh pár měsíců po iMacu, skvělý způsob centrální správy počítačů například ve firmách nebo školství.

Z CHRP si iMac odnesl absenci Macintosh Toolbox (základní komponenty systému) v ROM - pokud počítač bootuje Mac OS, nahraje si toolbox do RAM, pokud bootuje něco jiného, není toolbox zapotřebí a nemá tak smysl, aby někde na desce byl a případně dělal tomuto jinému systému potíže. Skončila tak doba prvních PowerMaců, které musely pro boot například Linuxu nejdříve nastartovat velmi okleštěný Mac OS a z něj aplikací zavést další systém.

Obě tyto technologie začaly dávat mnohem větší smysl až později s příchodem Mac OS X, nicméně tady si odbyly svou premiéru a je škoda, že v dobových materiálech je zcela zastínilo rozplývání se nad designem, případně kritika absence disketovky.